Rád chodím naučnou stezkou Hvozdnice. Je to tam i zpět 11 km. Absolvuji ji tak 2x až 3x týdně. Bydlím na konci města, mimo rušný pohyb aut.

Přejdu cestu a mezi zemědělskou školou a jejím statkem se již blýská naleštěná cyklostezka. Po ní dojdu po kilometru do útulné vsi, která před dvěma roky získala titul „Nejlepší vesnice“ v našem kraji. Projdu dědinou zabočím doleva, kde pohladím očima volně se pasoucí koně. Vnořím se do vůně lužního lesa, který je na jaře pokrytý kobercem nádherných květin a zelení, na podzim akvarelem barevného listí. Kráčím kolem meandrů říčky Hvozdnice, jejíchž břehy jsou zdobeny erozí.

Na obzoru je první rybník. Jsou zde celkem čtyři. Poslouchám žáby, pozdravím se s divokými kačenami a labutě kroutí na odiv štíhlými krky. Miluji to zde, hlavně má hlava se zde vyčistí od mé nastřádané negativní energie, vyrovnávám se zde se svými neúspěchy a naopak si vychutnávám, co se mi podařilo. Mohu v klidu tady vyřešit své problémy.

Jsme tu na to sami: tělo a mozek. Nikdo mě při výběru rozhodnutí neruší, takže mám koncentraci a vyberu si určitě to nejlepší. Nejenže na mě dýchá ta krása, ale i odcházím z lesa lehčí od toho, co mě tížilo a i problém, který mě trápil má řešení. To je má terapie přírodou.