Tak to prrr! Že ji hanba nefackuje, ženskou jednu nevděčnou! Místo aby si od rána do večera olizovala všech deset, že chňapla tak šikovnýho chlapa, co umí všechno udělat, předělat a zvelebit, ještě brblá. To my, Jirkovi kamarádi, jeho zlatý ručičky takřka nábožně uctíváme. Každej z nás už se s jejich geniální a unikátní produkcí osobně setkal. Třeba Pavlovi Jirka vyrobil speciální uzavíratelný popelníček a přišrouboval mu ho na turistickou hůl. Tím pravděpodobně zabránil mnoha ničivým požárům, protože Pavel na svých výletech do přírody silně kouří a vajgly dříve neukázněně odhazoval na zem. Viktorovi zase oblepil část stěny garáže papundeklovými platy od vajíček, protože jeho manželka do ní zajíždí tak špatně, že při vystupování z auta často třískne dvířky o zeď. Láďovi předělal jeho baterku „čelovku“ na „hrudníkovku“, anžto ho prej z jejího nošení bolela hlava. Mírovi, zvanému Bojler, kterej se přes pupek už nedokáže pořádně sehnout, vyrobil z pletacích drátů a elektrikářských svorek perfektní oblékačku fuseklí. A tak bych mohl pokračovat, Jirka je prostě vládce Kutilského království, Edison kutilského vynálezectví, Napoleon bitev na kutilském poli.

Jenže vykládejte to Jarmile. Její protiargumenty jsou dost chabé: „Co je mi platný, že ze starýho mixéru vyrobil brusku na kuchyňský nože, když nám už skoro měsíc doma protéká splachování na záchodě?“ Anebo: „K čemu je mi to, že přitáhl z kontejneru krejčovskou pannu a vestavěl do ní reproduktory, prej pro lepší poslech muziky, když máme u jídelního stolu tak rozviklaný židle, že se člověk skoro bojí na ně sednout? Máme sice poštovní schránku, na který bliká světýlko když se do ní hodí dopis, ale na druhou stranu nemůžeme už rok větrat v obýváku, protože je rozbitá klička u okna.“

No a je to jasný. Jsme u podstaty problému, neboli, jak říkají latiníci, in medias res. Jarmile totiž vadí, že Jirka je kutil Tvůrce a nikoli kutil Opravář. Nepochopila, že má doma kutilského Leonarda do Vinci a ne jen nějakého lepiče rozviklaných židlí, odstraňovače protékání hajzlíků či pečovatele o bezchybné fungování okenních klik.

Vlastně to Jarmilce ani nelze moc vyčítat, ženy už jsou takové. Většinou mají ve své rodinné stáji radši spolehlivého, disciplinovaného a pracovitého tažného koníka, než rozevlátého dostihového oře, kterému v lebce zuří uragán fantasmagorických myšlenek a plánů, včetně samozřejmě těch kutilských. To se dá pochopit, ženské domácí kutění je téměř výhradně zaměřeno na věci potřebné a nezbytné. Docela by mě zajímalo, co třeba kdysi řekla svýmu manželovi paní Guillotinová, když on zrovna kutilsky pracoval na zdokonalení popravčího stroje, později proslaveného pod názvem gilotina. Myslím, že vykoukla z kuchyně se slovy: „Hele, starej, ty se matláš s nějakou sekyrkou na utínání hlav a mně tady vůbec netáhne sporák. Bylo by potřeba, abys vyčistil komín, nebo budeme obědvat bůhví kdy.“

Domácí kutilství je asi stejně staré jako lidstvo samo. Vemte si třeba naší slavnou Věstonickou venuši. Troufám si tvrdit, že i ta je výsledkem kutilství. Vidím to takhle: Pračlověk – říkejme mu třeba Prajirka – sedí u placatého kamene a snaží se uhňácat z jílu nádobu, aby mu jeho žena – říkejme jí třeba Prajarmila – mohla udělat mamutí polívku. Moc se mu to nedaří, je naštvanej. Prajarmila pobíhá kolem ohně a popichuje: „Kdy bude hrnec, já už ho potřebuju.“ Prajirka přemejšlí a v hlavě mu dozrává rozhodnutí: „Prdlajz, já jsem přece lovec mamutů, hrnce ať vyráběj hrnčíři. Přestávám pracovat, ale když už tady mám tu rozdělanou hlínu, tak si alespoň zakutím.“ No a uplácá Prajarmilu, a protože ta do něj nepřestává rejt, udělá jí schválně velikánskej zadek. A když pak po spoustě tisíc let tu sošku najdou archeologové, vůbec netušej, proč vznikla. Vyslovujou všelijaké hypotézy, ale ta, že se jedná o zcela evidentní pradomácí prakutilství, je nenapadla. A další chybu udělají i v tom, že ji nazvou venuší, když je to normální Prajirkova pramanželka Prajarmila.

Na závěr si dovolím vznést veřejnou výzvu: Lidé kuťme! Tvůrčím způsobem! Oprávářské a údržbářské kutění přenechme odborníkům, ti nechť lepí židle, vymetají komíny, hňácají hliněné hrnce. My kuťme věci mimořádné, jedinečné, zvláštní – svítící schránky, oblékačky fuseklí a třeba i sošky s velkými zadky. Jen ať mají za spoustu tisíc let archeologové nad čím dumat!