Připadám si jako muž za barem, který míchá koktejly, tak já někdy mixuji lidem osud. Vím, že každý by si měl točit s tím kormidlem sám. Chci spíše lidem ukázat cesty, které vedou k jejich cíli, ale tu pro ně vhodnou si musí vybrat každý sám. Z mé strany se snažím, aby měla smysl a člověka vedla tím správným směrem. Samozřejmě, že rozhodnutí je na nich. Možná je to spíše takové postrčení těch, kteří se neumí rozhoupat. Možná snaha zpevnit jejich sebevědomí ve smyslu: „Já na lepší život mám, proto se do toho dám“! Nikdy bych jim špatnou cestu neradil. To by se příčilo mému charakteru a svědomí.

Po převratu začali na vrátnicích působit bezpečnostní služby. U nás byl zaměstnán v této instituci mladý sympatický kluk. Povídám mu, jestli ho to baví a uživí. Odpovídá: „Musím mít nejméně 200 hodin za měsíc, abych pokryl své náklady na život“. „Co máš za vzdělání“? „Jsem vyučen“. "Víš, pokud se chceš mít lépe, běž k Městské policii, maturitu zatím nepožadují, ale umožní ti ji na jejich náklady získat, potom se můžeš přesunout i k Polici ČR, kde jsou ještě lepší podmínky“. Chlapec dal na mou radu, a ještě navíc vystudoval bakaláře a dnes po 10 letech slouží jako detektiv na kriminálce. Ve fitcentru jsem potkal dvoumetrového mladého obra, pracoval také u strážní služby. Poradil jsem mu, ať se hlásí do Vězeňské služby. Udělal si maturitu a Vyšší odbornou školu a dnes je dozorce I. třídy ve věznici s pěkným platem státního zaměstnance.

Jdu na kontrolu do podniku, ve kterém jsem kdysi pracoval a potkal mladšího bývalého kolegu. Dali jsme se do řeči. „Jindro, má žena pracuje ve školství jako učitelka odborného výcviku, k tomu jí stačí výuční list, maturita a pedagogické minimum, ale chtěla by učit odborné předměty. Nevíš o nějaké VŠ příslušného směru, která není tak náročná“? „Vím, ať si podá přihlášku na Baťovu univerzitu, fakultu technologickou. Jen chemii se musí doučit, na tu jsou tam nároční. Nakonec se přihlásil i on. Oba jsou dnes inženýři. Ona učí na Hotelové škole pekaře a on je vedoucí výroby v jednom renomovaném potravinářském podniku.

Také v oblasti vztahů jsem byl úspěšný. Měl jsem svobodného kamaráda, se kterým jsme chodili po horách. Pracoval sice v bance, kde jsou převážně zaměstnány ženy, ale ty ho braly jako kamaráda. Pomohl jsem ho seznámit s jednou sympatickou ženou. Oba si sedli, takže naplánovali svatbu na červen a mě se ženou jako strůjce jejich štěstí také pozvali. Počátkem roku, ale přiletěla SMS, že svatba bude již koncem ledna, protože už čekají rodinu. On se stal šťastným tatínkem dcery ve 49 letech a ona rodila poprvé v 36 letech. Jsou oba nesmírně spokojeni. 

Mám kamaráda, se kterým se znám od stření školy. Zůstal sám po šedesátce hledal k sobě ženu. Tak jsem ho seznámil s vdovou přiměřeného věku. Podnikala spolu s manželem, ale vlivem konkurence potravinových řetězců se dostali do záporných čísel, manžel dostal z toho srdeční příhodu a zemřel. Jí zbyly jenom dluhy. Ze života nic neměla, jen dřela. Teď si s Pepou užívá. Jezdí spolu na chatu. Do termálních lázní a na dovolenou k moři. Chodí také spolu na procházky.

Chtěl jsem ještě do třetice udělat šťastného dalšího kamaráda. Tentokrát se to nepovedlo. Neměl jsem šťastnou ruku. Je to jako v životě, jak říkal pan Werich: „Jednou jsi nahoře a podruhé dole“. Prostě takový je zákon bytí. Petr měl kamarádku o dvacet let mladší. Bylo to spíše přátelství než vztah. Já tomu říkám „vztah na zavolanou“, když jeden druhého chce vidět, tak zavolá a sejdou se.  Nebo taky ne.  

On ji nemiloval a také jejich velký věkový rozdíl vnímal jako překážku. Povídá mi: „Chtěl bych si najít ženu přiměřeného věku se kterou bychom spolu zestárli“. Navrhl jsem mu seznamku. Je atraktivní chlap a vypadá mladší, takže by neměl mít s nabídkou problémy. Nafotil své aktuální fotky, kde vypadal sympaticky. On nechce počítač, tak jsem mu založil profil a obsluhoval jsem ho po číslo telefonu, pak to řídil podle svého gusta. Jeho vkus samozřejmě mě je znám. Rok byl na seznamce a nic. Buď on jim nesedl nebo naopak. Už se chtěl vymazat, když se mu ozvala žena podle jeho představ. Hodili se k sobě a vzájemně přeskočila jiskra. Ona se zamilovala a následně i on. Strávili společně loňské vánoční svátky, představila ho rodině, a protože je fešák chlubila se jím po kamarádkách. Po pár měsících nastal nepochopitelný obrat. Začala ho kritizovat za nepodstatné věci, například proč se dívá na zprávy ČT 24 a jiné. Chtěla si ho ochočit a změnit k obrazu svému. To nejde buď ho chci, jaký je nebo je konec. Vzal jsem v práci počítač s jeho fotkami a sešel jsem o patro níž za hezkou blondýnkou, která je 2 roky rozvedená. Chová se jako by nežila.  Vybírá si tmavé barvy oděvu a tváří se smutně. Chybí ji láska. Asi jí na rozdíl od jiných potřebuje k životu. Ona je sice o 10 let mladší, ale on sportovec a fešák. Vypadá o těch deset let mladší. Ukázal jsem jí jeho aktuální fotky dal jí jeho mailovou adresu. Za týden se pochlubila: „Už jsem mu napsala a poslala fotku“. Dali si rande a mělo to pokračování.  Hlavně spolu brázdili hory. Ona byla opatrná a on trpělivý. Kolegyně učitelky poznávaly na ní změny. Začala se smát. Zkrásněla. Změnila barvy svého ošacení za veselejší. Nakonec se i na dovolené intimně sblížili. Zjistili, že jim to klape. Jsou oba zamilovaní. On mi tvrdí, že jinou už nechce. Včera přišla do školy a zářila, usměvavá a spokojená. Láska ji změnila. Mám z toho dobrý pocit a jeho to bude stát 5 piv. Dalo by se ze srandy říct, jak chlap za 5 piv ke štěstí přišel. Nakonec to hlavní. Pokud člověk po něčem touží musí být trpělivý, musí chtít a nad dílčími neúspěchy mávnout rukou. Ono to přijde a svá přání či sny přetaví v realitu.

Vrátím se na začátek, mám vůbec právo plést se lidem do života? Myslím si, je to taková z mé strany nabídka, kterou to myslím pro ně dobře a hlavně záleží, zda ji zvednou.