„To máš svatou pravdu, kamaráde, je to hrůza,“ hbitě navázal Ludva. „Já třeba letos budu muset z úsporných důvodů jezdit na všechny velké zahraniční golfové turnaje se stejnou sadou holí jako loni. Taková ostuda. Holt udeřila drahota, s tím asi nic nenaděláme.“ „Jojo,“ připojuje se ´Vojta, „my penzisti to teď opravdu nemáme lehký. Já zase, když jsem si kupoval své osmiválcové Ferrari, abych měl na důchod nějaký to pohodlný autíčko, vůbec jsem netušil, jak bude zdraženej benzín.“ Alena si na tvář nainstaluje těžce ustaraný výraz a konstatuje: „Vy si tak můžete stěžovat, chlapi, ale co máme dělat my, prosté hospodyňky? Víte například kolik dneska stojí lanýže? No jo, ale můj Karel odmítá jíst bramboračku bez nich. Anebo o kolik zdražil kaviár? Jenže koupit ho musím, Karel ho totiž každej den vyžaduje k snídani.“

Samozřejmě jsou to jen takové kecičky, navíc nijak zvlášť vtipné, Ale proč ne, našinec se jimi alespoň drobátko odreaguje od inflační reality, že ano. A tak se v naší partě samovolně zrodila tahle kontinuální společenská žertovná hra s názvem „Pracháči, nezlob se“. Spočívá ve vymejšlení a předvádění co nejmalebnějšího a nejfantasmagoričtějšího milionářského blábolení. Například Franta vstoupí do restaurace s hlasitým dotazem: „Pánové, nevíte prosím jaký je dnešní vývoj ceny kadmia na evropských komoditních burzách? Já jsem se ještě dnes nedostal k počítači, neboť jsem honil své dva chrty, kteří mi uprchli při ranním venčení.“ Jarda mu neméně hlasitě odpovídá: „O kadmiu skutečně nic nevím, pane kolego, já se nyní soustřeďuji výhradně na investice do obchodování s pomalu tvrdnoucí sádrou.“ Anebo Dáša dramaticky a velmi rozhořčeně vypráví, jak ten nepoučitelný mamlas její manžel Zbyněk jí opět koupil kabelku od Guy Laroche, přestože mu už nejmíň stokrát jasně řekla, že ona dává přednost modelům od Emanuela Ungara. „On mě snad tou svou zapomnětlivostí donutí, abych si pro tu kabelku zalétla do Paříže sama,“ rozčiluje se. Toho se chopí Viktor s Ludvou a vášnivě se začnou dohadovat, jestli se pohodlněji cestuje v bussines class saloncích letadel společnosti Air France nebo British Airways. Nakonec se ale shodnou na tom, že nejlepší šampaňské s jahodami přece podávají krásné letušky v letadlech firmy Air Canada.

Náhodný posluchač našich „milionářských“ diskusí si možná pomyslí, že jsme parta zastydlých puberťáků nebo případně skupinka uprchlých chovanců blázince. Nepozná prostinký fakt, že my se jen tak bavíme na konto věcí, které zase až tak veselé nejsou. Přesně podle návodu ze známé písničky „… hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelóóó!“ Kdyby ale onen náhodný posluchač byl shodou okolností fundovaným psychologem, tak se nejspíš zaraduje nad tím, jak pěkně uplatňujeme terapeutickou metodu, odborně nazývanou MSgS neboli psychodrama a sociodrama, kterou už v minulém století vymyslel slavný psychiatr Jacob Levy Moreno. Ta – zjednodušeně řečeno – spočívá v tom, že když si člověk o svých problémech, průserech a tíživých situacích zahraje s jinými lidmi improvizované divadlo, lépe je pochopí a snáze se mu s nimi existuje.

Takže, vážení přátelé, pokud někde v restauraci, v parku či kdekoli jinde potkáte skupinku dědků a babek, kteří se hlasitě hádají, jestli je výhodnější uložit své peníze do akcií firmy General Electric, nebo do zlatých cihel, nebo snad do Rembrandtových a Rubensových obrazů, nelámejte hůl nad jejich duševním zdravím. Nevolejte do psychiatrické léčebny, to jsme jen my, partička spořádaných důchodců, která právě hraje „Pracháči, nezlob se!“

Bohužel teď už musím tento fejetonek ukončit, poněkud mě tlačí čas. Chci se ještě podívat do počítače na to, zda je lepší věnovat se obchodování s kadmiem, či se zaměřit na byznys v oblasti pomalu tvrdnoucí sádry.