Když si pětašedesátiletý Radim po letech single života zkusil najít na seznamce přítelkyni, byl zaskočen tím, že žádná z žen, s nimiž se setkal, netoužila po společném životě. „Myslel jsem, že ženy chtějí hnízdit, spíše jsem se bál, že se mi nějaká hned bude chtít nastěhovat do domku. Vždy to tak přece bývalo, že se ženy chtěly sestěhovávat, vztah oznamovat kamarádkám, vdávat se. Jenže je to přesně naopak. Já hledal trvalý vztah a partnerku na společný život v jedné domácnosti, těm ženám šlo jen o zábavu, o výlety. Chápal bych to u děvčat, ale to byly ženy ve věkovém rozpětí od pětačtyřiceti do pětašedesáti let,“ vypráví.

Dvě z ženy, se kterými se nějakou dobu scházel, se mu velmi líbily. „Jenže se ukázalo, že ani jedna netoužila po společném životě. Chtěly kulturu, pak restauraci, pak doprovod domů, u dveří pusa a já se pak štrachal v noci přes půl Prahy do svého domku. Jim to vyhovovalo, mně to časem přestalo bavit,“ říká.

Mnoho žen, které si dávají ve vyšším věku inzerát na seznámení nebo na nějaký reagují, tvrdí, že hledají partnera takzvaně na ven. Tedy na rande. Když přijde řeč na společný život v jedné domácnosti, zní věty:

Přece se nebudu v mém věku k někomu stěhovat.

Já už se nastarala v životě dost, o muže, o děti, díky, už chci klid, hledám jen někoho, s kým můžu do společnosti, do přírody.

Nastěhovat si k sobě chlapa? Do mého útulného malého bytečku? Aby mi zase někdo říkal, co mám a nemám dělat? Už nikdy.

Chci zábavu, lásku, nechci být něčí pečovatelka. Vím, že to zní sobecky, ale já už se rozházených fuseklí za život nasbírala dost.

Jsou ženy sobecké? Nebo jsou sebejisté a přesně vědí, jak chtějí ve zralém věku žít? Jsou zklamané muži a bojí se jít do nového vztahu naplno? Proč tedy nežijí samy a snaží se seznamovat, když vlastně o vážný vztah na zbytek života nestojí? Nebo stojí, jenže se nechtějí nechat zklamat znovu? Nebo snad třeba mají přehnané sny, iluze, příliš velké nároky, které muži nesplňují?

„Zatímco v mladém věku děvčata více stojí o vážný vztah, o svatbu, zatímco mladí muži se takzvaně nechtějí vázat, postupem času se to ve zralém věku mění. Všimla jsem si toho dokonce i v domovech seniorů. Když se tam klienti seznámí a jsou si sympatičtí, muži často navrhnou, že by se mohli sestěhovat do jednoho pokoje, zatímco ženy odmítnou a chtějí si už zachovat své soukromí,“ říká psychoterapeutka Jana Novotná.

 Čím dál více lidí ve věku kolem šedesátky a výše sice řádí na seznamkách a mluví o tom, že by rádi potkali lásku, pokud se to však stane, do svatby se pak nehrnou. Ze zprávy Českého statistického úřadu Senioři v datech vyplývá, že ročně do manželství vstupuje více jak tisíc osob ve věku 65 či více let, častěji jde o muže než o ženy. „Intenzita sňatečnosti je nicméně v seniorském věku již nízká, zejména v případě žen. V roce 2021 vstoupilo do manželství 1 318 mužů ve věku 65 a více let a  645 žen tohoto věku,“ uvádí se ve zprávě.

Jednašedesátiletá Lenka začala randit s o tři roky starším Pavlem na doporučení svého kamaráda. „Kamarád mi pořád vyprávěl o svém kolegovi, vdovci, jak je skvělý, jak je osamělý, jak by rád vyrazil k moři, na hory a nemá s kým. V podstatě nás dva dal dohromady, jeho žena mě také pořád přesvědčovala, ať se nebojím, že Pavel je skvělý chlap. Bylo to fajn. Ale asi po půl roce Pavel začal naléhat, ať se k němu nastěhuju. To mě vyděsilo. Proboha, proč? Pořád jsem to zamlouvala, vykrucovala se debatám na toto téma, tak navrhl, že se nastěhuje on ke mně. To mě vyděsilo ještě víc. Pavel je totiž opravdu moc fajn, ale cítila jsem, že už ho přestává bavit někam chodit, že byl nejraději, když jsem něco uvařila, upekla a zasedli jsme u něj nebo u mě k televizi. Možná jsem udělala chybu, možná jsem moc náročná, ale já už nechci být ničí manželkou a pečovatelkou, já chci být kamarádkou, parťačkou, nebojím se říct, že i milenkou,“ vysvětluje Lenka. Vztah s Pavlem ukončila a další známost už nehledá. Racionálně to komentuje slovy: „Došlo mi, že by to bylo zase stejné.“

„Skutečně se v poslední době ukazuje, že po partnerském vztahu v seniorském věku mnohdy touží muži častěji než ženy. Zejména se to týká těch, kteří ovdověli,“ uvedla terapeutka Jana Tamchynová.

Někteří muži, kteří se ve vyšším věku pokusili nalézt novou známost, přiznávají, že pociťují zklamání. Takto popisuje svou zkušenost pětašedesátiletý Vladimír, učitel. „Říkal jsem si, že bych si do penze našel kamarádku. Tak jsem na stará kolena začal randit. To víte, učitel má velké možnosti, celý život byly v mém okolí více ženy než muži. Časem jsem si začal připadat jako chodící peněženka. Já vím, že muž platí za ženu, ale když žena chce každý víkend na výlet, na výletě nějakou tu kávičku či oběd, občas divadlo či kino, je to časem neúnosné. A co za to? Nic. Pral jsem si sám, žehlil jsem si sám, vařil jsem si sám, dál jsem žil sám. Ani jednu nenapadlo se zeptat, jestli něco nepotřebuju, jestli mi s něčím nemá pomoct. Jedna mi pak ještě vyčetla, že nejsem dost aktivní, že mě do kultury a výletů musela nutit. No tak jsem pochopil, že už dožiju sám a že to vůbec nebude špatné,“ vypráví.

Příliš pesimistické, ironické a drsné? Inu, takové pokusy o hledání spřízněné duše bývají. A čím je člověk starší, tím těžší to v tomto směru má.