V archivu fotografií mého srdce je uložena i něžná romantická fotka z roku 1990 a vzpomínka, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Fotograf mi tehdy vyprávěl, že kvůli záběru chodil na stejné místo den co den, a to ve stejný čas. Jmenovitě celý týden, až se mu podařilo zachytit světlo, které mu učarovalo a zmáčkl spoušť fotoaparátu…

Jak se snímek ocitl v mém archivu?

Svého  času bylo pravidlem, aby mzdová účetní zajistila přílohu k pracovní neschopnosti u nemoci způsobené nepracovním (ostatním) úrazem. A to písemným  prohlášením zaměstnance, kterak se mu nepracovní úraz stal. Možná krkolomně popsané, ale lépe to nesvedu. Nicméně občas jsem měla namále, když jsem některá prohlášení zaměstnanců četla. Není pochyb, že takové příběhy umí napsat jen život.

Čas od času se mi vybavuje příhoda pana Václava, nejspíše proto, že mi byl něčím blízký. Jednoho dne zaklepal na okénko účtárny „můj Václav“ a podává mi hlášení o ostatním úrazu. Byl potlučený se zlámanou rukou, naraženým hrudníkem, odřeninami a pohmožděnou nohou. Úraz si způsobil při jízdě na kole, když jel na hřbitov. Takto znělo i jeho písemné prohlášení.

Načež ústní pokračovalo: „Manželka věděla, proč to dělá. Poslala mě na kole na hřbitov, aby si ušetřila práci s převozem!!“ Samozřejmě to nemyslel vážně. Tehdy jsme se společně zasmáli, jakouže má praktickou manželku.

Václav zaměstnání skončil a zmizel z dohledu. Avšak za pár let se ke mně donesla zpráva, že náhle zemřel. Bylo mu necelých 53 let. Připravoval právě svou první fotografickou vernisáž. Nadšeně mi o ní za svého působení ve firmě vyprávěl a nosil mi  fotografie ke zhlédnutí. Kromě toho jsem měla dokonce i slíbenou VIP vstupenku na  budoucí slavnostní premiéru.

Několik nádherných fotografií, ze kterých dýchá krásno, cit a neskutečné barvy, mi před odchodem ze zaměstnání věnoval. Jednu fotku mám moc ráda. Mám ji neustále na očích a občas se u ní zastavím. A při pohledu na ni věřím, že Václav svou vysněnou výstavu dovezl na svém kole života tam, kde se z ní nyní těší…