Od našeho domu na náchodské náměstí se mohlo jít pohodlně pořádnými městskými ulicemi. Myšička čili Myší díra však byla velkou zkratkou, takže jsme ji denně využívali. Spolu s námi i celý Plhov, když odtud lidé spěchali do centra, všichni školáci a někdy i maminky s dětmi, které se nebály vjet s kočárkem dovnitř a pokračovat hrbolatou krosovou tratí směr náměstí.

Stačilo vyjít z našeho domu na Karlovo náměstí a hned pod třetím domem vpravo začínala Myšička. Začínala úzkým tunelem, kde se nesvítilo. Tunel vedl na malý plácek obestavěný vysokými domy, takž tam moc světla taky nebylo, pokud si lidé zrovna nesvítili někde nahoře v ložnici. Z plácku se odbočovalo vpravo až k bytelnému plotu Morávkových. Ti měli velký dům, komunisté jim ho nechali, ale zato jim vzali malou fabriku v Bělovsi. Byli ale tak hodní, že tam nechali původního majitele, pana Morávka, pracovat. A tak si vždycky vyvezl před branku kolo, nasedl a jel na šichtu makat a sledovat, jak jeho továrna chátrá.

U Morávkovic plotu se zahnulo ostře vlevo a za chvíli jste již byli na titěrném Kavčím rynku u kašinky. To byla malá kašna, z níž permanentně tryskala voda výborné chuti a kvality. Tam jsem se vždycky cestou do školy napil. Paradoxní bylo, že voda tekla ze zadní části našeho domu, ale my sami jsme doma vodu neměli, museli jsme si pro ni chodit do  konve.

Za kašinkou začínaly malé ulice, z níž jedna už vedla přímo na náměstí, do pravého horního rohu, kde byla vinárna Slovan. (Zajímavé: náš dům zmizel, Myšička zmizela, kašinka zmizela – ale Slovan zůstal!) Vyšel jsem na náměstí, prošel kolem pranýře a z náměstí vycházel kolem domu, o němž jsem se tajným odposlechem rodičů dozvěděl, že kdysi patřil rodině Havlíčkových. Havlíčkovi totiž bydleli v sousedním domě na našem, Karlově náměstí, ale netušili jsme, že pan Havlíček byl významným odborníkem nebo podnikatelem, za což byl komunisty automaticky potrestán.

Teď vidím, jak se mi tu vzpomínky překotně množí, tříští, rozbíhají, prýští a než abych je opět zasunul, raději je tu vždycky hned uvedu. Nebojte se, hlavní téma je Myšička a dějová nit je jasná: jdu směrem do školy a pak zase zpátky.

Do školy jsem chodil často sám, protože se spolužáky se šlo, jen když náhodou přicházeli k Myšičce a byli na dohled. Chodil jsem hlavně s Vaškem, který bohužel dávno zemřel, a s Karlem, který je sousedem pana prezidenta Pavla na České Čermné (Karel tam bydlí, Petr tam má chalupu). Z náměstí jsem pokračoval řádnými městskými ulicemi k sokolovně, pak pod železniční most a už jsem viděl školu. Před vstupem do školy jsem si to ještě chtěl honem užít, tak jsem v parku trhal a s třaskáním rozdupával pámelník, chytal chrousty (když byl přestupný rok), ryl klackem něco do cesty, prostě podle možností, které se zrovna naskytly. Někdy jsme s klukama stihli rychlou partičku v kuličkách.

Cesta domů vedla opačně, tak není o čem vyprávět. Ale jednu příhodu musím. Umanul jsem si, že půjdu domů co nejpřímější cestou. Samozřejmě rohy budov jsem musel obcházet, ale kde to bylo možné, tak jsem šel přímo. Například přes křižovatku nebo po širokém chodníku jsem šel šikmo a když proti mně šel jiný chodec, tak jsem se zastavil a začal čumět do země, dokud mne neobešel. Docela dobrá disciplína, všem dětem doporučuji.

Když jsem došel na kraj náměstí, k bývalému domu Havlíčkových, uzřel jsem, že na přímé cestě ke Slovanu mi stojí socha svatého Jana Nepomuckého. Ta byla a je obehnána bytelným kamenným zábradlím, asi metr vysokým. Při bližším zkoumání jsem však zjistil, že přímá cesta k domovu nevede přímo přes sochu, ale naštěstí kousek vpravo jen přes to zábradlí. Tudíž jsem si školní aktovku položil na zábradlí, vylezl na schod, pak se vyšplhal na zábradlí, seskočil a byl jsem uvnitř ochozu. Prošel jsem k zábradlí na druhé straně, položil si tam tašku, vylezl nahoru… a nedával pozor, co dělám! Jak jsem byl soustředěný na výkon, nedechl jsem se a skočil – přímo do náručí esenbáka (pro čtyřicetileté: do náručí policisty). Hrozně jsem se lekl. Nevím, jestli se vám někdy stalo, že jste nečekaně skočili do náručí policajta, tak nevím, jestli chápete, jak šílený úlek to pro mé dětské tělíčko byl.  

Esenbák mne lehce sevřel a přísně se ptal, co to tam dělám. „Jdu tam…, jdu ze školy,“ blekotal jsem. „Jo ty jdeš ze školy? Ty jdeš tak, že lozíš po sochách?“ Vysvětloval jsem mu, že jsem si dal za úkol jít co nejvíc rovně. Nakonec se samozřejmě nic nedělo, pustil mě s nějakým napomenutím. A to chudák nevěděl, že jsem dvě minuty před tím šel křížem přes nebezpečnou křižovatku u lékárny. A možná byla polehčující okolnost i to, že jsem lezl na sochu svatého a nikoliv třeba na pomník sovětské armádě.

Konečně zas zpátky k Myšičce. Když jsem z ní vyšel, často se stávalo, že na Karláku bylo pár známých děcek. Čili jsme se srotili a dostávali nápady. Ty už jsme realizovali jinde, například na mohutné zámecké stráni za naším domem nebo na cestě z náměstí na Plhov. Na ní nebyl ohavný asfalt ani řada garáží jako dnes. Šlo o tvrdou hlinitopísčitokamenitou cestu, v níž byl pouze vodou vyhloubený mělký žlábek. Cesta měla směrem do náměstí malý spád, takže voda se nezmohla na větší vymletí. Avšak i tohle stačilo, aby po silném dešti tekl pořádný potůček. To jsme nesměli zaváhat a okamžitě jsme tam letěli, abychom si pouštěli lodičky a pořádali závody. 

Od cesty se zdvíhala stráň. Tam vždycky lezly armády červenočerných broučků. Nebyly to mandelinky, ale my jim tak říkali. Připomínaly nám červené brouky, před nimiž nás ve škole varovali, protože je k nám nasadili američtí imperialisté, aby nám zničili úrodu (pamětníci si doufám vzpomenou). Až nyní jsem našel na wikipedii, že to byla ruměnice pospolná. Často chodily ve dvojících, přilepené k sobě zadky. To jsme nevěděli, že se právě páří (jejich sexuální styk trvá celý den, toto je informace pro závidějící dospělé).

Hlavně jich ale bylo velké množství, přímo ve stráni i na kořenech stromů. Lezly všemi směry a my se rozhodli, že je budeme vychovávat. Za tím účelem jsme vytvářeli v hlíně všelijaká bludiště, cestičky a hradbičky, ale nebylo to nic platné, ruměnice všechno přelezly. Ty, co zlobily nejvíc, jsme za trest posílali do kanet. To vám musím vysvětlit, že?

První dům od našeho domu směrem k Myšičce, obývala rodina Hr. Pan Hr. byl nepříliš společenský pán, který nás občas peskoval. Já ho dlouho neměl rád, dokud jsem se nedozvěděl, že jednou pomohl zachránit našeho souseda, který se topil ve vantrokách. Ale to je jiný příběh. My jsme zjistili, že pan Hr. si do velké skuliny mezi svým domem a plotem Morávkových ukládá kanety. To byly kónické, tedy kuželovitě se zužující trubičky z tvrdého papíru, na něž se v textilní továrně navíjela příze. Co bylo důležité, byly různě barevné. Ale ještě důležitější bylo, že se daly zasunovat do sebe, čímž vznikaly různě dlouhé tyče. Já musím politovat všechny dnešní děti, které si nemohou vytvářet tyče z kanet a převychovávat ruměnice. Možná dokonce ani pořádat závody lodiček. Mohou jen koukat do mobilu, jestli to dělá někdo jiný.

Tak ty ruměnice. Ty, co nám nejvíc utíkaly, jsme za trest nasoukali do trubky z kanet a nutili je, aby jimi prolezly. Což se dařilo jen tehdy, když jsme vchod zasypali pískem. Prostě úmorná pedagogická práce, která podobně jako dneska nevedla k výsledku. I ruměnice si stále dělaly, co chtěly.

(Malý test inteligence: Co myslíte, že by se stalo, kdybyste odpoledne přišli domů a rodiče by vám ve školní aktovce mezi učebnicemi našli hromádky písku a dokonce ruměnice? Správná odpověď je dnes trestná.)

Myšička a její okolí na straně Karlova náměstí byly bydlištěm mnoha dětí různého věku. My měli partu kluků, zhruba od šesti do dvanácti let, a bojovali jsme s náměšťáky. To byli ti z hlavního náměstí a okolí. Ani je tu nebudu jmenovat, abych jim nedělal propagaci.

Pevnou součástí naší party byli dva cikáni, Ferda a mladší Kála. Kála byla jen domácí přezdívka, česky to znamená „černý“. Až jako dospělý jsem se dozvěděl, že se jmenuje Ernest. Občas jsme směrem k nim prohodili něco jako „Kajdžas, more?“ (Kam jdeš, člověče?), abychom ukázali, že taky umíme víc řečí. Když se nás sešlo opravdu hodně, tak jsme chtěli táhnout na náměšťáky. To bylo chytré, protože kdyby nás bylo málo, dostali bychom nařezáno. Náměšťáci byli totiž drsný kmen, který pro oblázky do fazanů (praků) nechodil daleko.  

Vzpomínám si, že jednou jsme sice zas chtěli táhnout, jenže Ferda přivedl svou malou sestřičku, kterou měl zrovna na starosti. Teď nevím, jestli se jmenovala Hanička nebo Alenka, takové obyčejné romské jméno to bylo. Hanička byla docela malá, tak tři čtyři roky. To jsem se zděsil. Ne kvůli věku, ale protože to byla holka. Copak holka může táhnout na náměšťáky? Jak by to vypadalo, kdybychom Myšičkou pronikli až za kašinku k náměstí a tam se objevil houf nažhavených náměšťáků? A mezi námi by byla holka! Neúnosné. Tak jsme výpravu odvolali a náměšťáci se svými fazany a klacky čekali marně. 

Vidím ale, že jsem toho už napovídal dost. Mně stačí říct Myšička a vybaví se mi tohle všechno. Až někdy přede mnou řeknete třeba „Karlák“, to teprv bude smršť vzpomínek. Třeba jak jsme se topili v máchadle nebo jak jsem nemohl vytáhnout hlavu z tyčového zábradlí. Třeba mne to zas jednou popadne a napíšu. Co vaše Myšičky, kašinky, ruměnice a náměšťáci?

Snímky: O. Čepelka, archiv A. Samka, Wikipedie a J. Vrabec.  

Popisky k fotografiím:

Beránek - Na titulním snímku je náchodské náměstí. Vpravo vzadu je ulice, která pokračuje Myšičkou.
Černobílé - Od turistické značky vedla Myšička vlevo do průchodu domem. (Snímek ukazuje uličku se schody, o nichž jsem psal před týdnem             TADY.)
Totálka - Totálně zpustošené průčelí Karlova náměstí. Náš dům býval za těmi betony a vlevo jsou vidět Morávkovi.
Kašinka - Ano to je opravdu ona na velmi starém snímku.
Ruměnice - Poznáváte ruměnice?
Socha - Tak to je přesně ta socha, kterou jsem překonával přímočarým pohybem. Pózuju vám tu, abyste si to líp představili.