Konečně jsme se dočkali toho, že slunce bylo na obloze celý den a ne jenom několik minut. Miladu už jsme letos navštívili, to bylo v lednu. Únor procházkám moc nefandil a přišel první březnový den.

Slunce se od dopoledne nehnulo z oblohy a tak jsme se po obědě rozhodli, že se tentokrát podíváme na Střížák. Chtěla jsem zjistit, jestli časté zimní deště aspoň trochu pomohly rybníku. Když jsme tam byli naposledy, byl chudák vyschlý jak troud. Nechali jsme auto na parkovišti a vydali se směrem k cíli naší procházky. Myslela jsem, že tam budeme sami, ale ta zlatá koule nad námi vyhnala z tepla domova i další pocestné, jak jinak také s pejsky.

První byly dvě paní tak v našem věku. Měly s sebou hezkou fenku, která se měla k našemu Boonečkovi. Byla ale trochu větší, takže nic, ale potěšila mě paní, která řekla mému manželovi, že ho zná ještě když řediteloval Kulturnímu domu CORSO. Poznala ho podle hlasu, tak si spolu zavzpomínali, já si vyfotila psí slečnu, srdečně jsme se rozloučili a pokračovali jsme každý jiným směrem. My k vodě a ony přes louku k lesu. Bláta bylo všude požehnaně, ale radost jsme měli, když jsme došli do cíle a vykoukla na nás hladina rybníka. Pravda, žádná velká sláva to nebyla, ale měli jsme radost i z těch několika centimetrů, které zakryly jeho rozpukané dno.

Samozřejmě, že jsem fotila, co mi přišlo pod ruku. Čistá modř nad námi a nádherná vodní zeleň před námi. Na nebi byl trochu vidět přibývající měsíc, kolem jívy s kočičkami, tráva je hnědá a stromy bez listí, na zelenou si budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat. Měla jsem z toho dobrý pocit a udělalo mi to radost, jako kdybych se dobila.

Zvu vás na procházku pomalu se probouzející přírodou, musíme si dělat radost, tak doufám, že se mi to povedlo. Fotek je trochu víc, dobíjení s pár obrázky by bylo na nic. Přeji všem pohodu a spoustu energie do pomalu se blížícího jara.