Tehdy jsem také musel občas přerušovat psaní svého románu. Inspirace, která se mně kupodivu dlouhý čas pevně držela, si vybírala čas od času náhradní volno a já jsem v těch chvílích bezmyšlenkovitě civěl do obrazovky počítače a nebyl schopen napsat jediné slovo. A tak jsem raději zanechal psaní a po dlouhém čase znovu otevíral svůj starý, ohmataný deník, psaný skoro před  šedesáti lety.

Zázračný svět tehdejších studentských představ a snů, tváře starých přátel i nemnoha lásek, to vše se přitom promítalo přede mnou v rozostřeném zrcadle času jak starý film s patinou. Realita současnosti pozvolna a nepozorovaně splynula se snem, který se postupně vynořoval z hloubi podvědomí.

První taneční, kavárny, první nesmělé milování. Pokaždé bývá něco poprvé. Poprvé, ale bohužel i naposled. Poslední tanec, poslední polibek, poslední schůzka. Opět vidím vyzývavou siluetu své Venuše Milóské, tyčící se proti hvězdnatému lochotínskému nebi a cítím jemný samet jejího klína.

Nepřítomně jsem procházel stránky starého deníku a mezi jeho zašlými řádky mi postupně vyvstávalo vyznání člověka, hledajícího svou osudovou lásku a štěstí a konečně i sama sebe. V  paměti se mi vybavovaly romanticky laděné básně, kterými jsem kdysi jako mladý studentík utěšoval svou příliš dychtící duši a pošramocené sebevědomí.

V deníku jsem tehdy narazil na krásnou pasáž z biblické epištoly svatého Pavla ke Korintským, kterou jsem si, vedle dalších biblických citací, do deníku napsal.

 „A kdybych takovou víru měl, že bych hory přenášel,
lásku pak kdybych neměl, nic nejsem.“

Všechny mé tehdejší lásky najednou přede mnou defilovaly v pestrém kaleidoskopu. Co z  toho byla vlastně fikce a co realita? To už přeci dávno smazal čas. Tehdy to však byla, moje  znovu nalezená inspirace.

S obnovenou nadějí jsem pak sáhl po sklence červeného. Místo poklidného prostředí noční pracovny, plné knih a starých fotografií, jsem uviděl, v mlžném oparu tabákového kouře kolejního pokoje, tváře tehdejších přátel a těch několika málo lásek, které prošly mým životem. S chutí a nově nalezenou inspirací, jsem se chopil klávesnice počítače, abych opět vstoupil do svého studentského příběhu. Do toho, již dávno ztraceného, světa.

 * * *