Město historické i město, v němž pulsuje současný život. Město, v němž ožívají pověsti, i v němž je řada galerií s moderním uměním. Město nabízející mnoho kultury, ale i třeba sportu. Město s uličkami plnými života i s vylidněnými obchůdky na náměstí. Město přitahující umělce, i město s životem ne vždy snadným. Ať už bydlíte v historickém centru a potýkáte se s údržbou památkově chráněného domu nebo bydlíte na sídlišti a máte pocit, jako by vám všechna ta krása zůstávala vzdálená. Město jakoby s dvojím obyvatelstvem – s tím z centra a s tím ze sídlišť. Město vznikající spíše živelně, a proto za nesporným půvabem skrývá řadu nevýhod pro moderního člověka. Žádný sebelepší průvodce nemůže zachytit, co všechno toto místo skrývá, a už vůbec nezachytí, co se skrývá ve vzpomínkách a v citech jeho obyvatel.

Nebudu tedy nabízet historický výklad ani detailní popis památek. O to všechno se dnes postará chytrý strýček internet. Nabídnu osobní vzpomínky a postřehy a pár trochu netradičních (byť ne zcela kvalitních) fotografií na podtržení tajuplné krásy.

Vyrůstala jsem v domě se středověkým sklepením. Vodívali jsme tam návštěvy, které pod kamennou klenbou zůstávaly stát na vlhké podlaze v němém údivu. Později jsem se dočetla, že se dům jmenoval u sv. Eustacha. Proč, to nevím. Výhled z terasy, na které jsme si jako děti hodně hrály, byl korunován věží kostela sv. Jakuba v pozadí a zadním traktem gotického domu – Kamenného domu. Vše obdivováno námi domácími i hosty. Dům v centru města byl vždy otevřen mnohým příchozím. Můj dědeček, který v tomto domě založil obchod, doplatil v padesátých letech na svoji píli jako mnozí jiní. Projevilo se to i na jeho důchodu. Přilepšoval si v turistické sezóně prodejem suvenýrů ve Vlašském dvoře. Mnohou volnou chvilku jsem tam trávila se sestrou, s kamarádkou nebo se sestřenicí. Mladší školačky si mohly užívat dosyta nádvoří a princeznovské iluze. Všechny průvodkyně nás znaly, mnohokrát jsme slyšely celý výklad, mnohokrát prošly všemi dostupnými místnostmi. O historii těžby stříbra a výrobě pražských grošů jsme věděly víc než naši vrstevníci. Nosívaly jsme mu někdy oběd, dědeček nám pak dával každé tři koruny na nanukový dort s přelivem v mléčném baru na náměstí. Protože jsme chodívaly tři, někdy si při této vzpomínce říkám, že by dědečka vyšlo laciněji, kdyby šel do hospody. Bylo to ale báječné.

Všechno, co se mi dostalo pod kůži, jsem mohla zúročit v čase středoškolských studií, kdy jsem sama prováděla v chrámu sv. Barbory a na Hrádku. Několikrát se mi stalo, že jsem v chrámu sv. Barbory zůstala přes poledne úplně sama. Ostatní šli na oběd, já na obědy nechodila, měla jsem nařízeno, že se musím zamknout a počkat. Ó to bylo pohádkové. Krásný, veliký, sluncem zalitý chrám a v něm já sama, maličká s životem před sebou.

Čas běžel, dostudovala jsem, vdala se, měla děti, které jsem měla možnost vychovávat v tomto krásném městě. Zažili jsme společenský zlom, změnu poměrů, vznik nových institucí, zápis města na seznam kulturních památek UNESCO, obnovu mnohých památek, obnovení historické zádlažby, vznik a zánik různých obchůdků, výstavbu supermarketů a tělovýchovných zařízení, dobré i horší tak, jak to v životě bývá. Na naší lásce k městu to nic nemění. Když je vhodná příležitost, ráda provedu hosty, kteří o to mají zájem.

Kutná Hora je místem k životu i k inspirací. Nejsem ani Jaroslav Vrchlický ani Jiří Orten, ale o jedno moje vyznání rodnému místu se na závěr rozdělím.

Na cestě k domovu
nikdo nic nezmění.
Ta moje drkotá
po starém dláždění.

Prastarý dům –
pod ním stříbrný důl,
sklep jako chrám,
v přízemí krám,
nahoře byt,
kam můžeš jít.

Vždycky mě dojímá
dolíček po dlani
v kamenném ostění
tam, kde se opírá,
když dveře otvírá.

Vracíš se rád.
Všechno co bolí tě,
má ti kdo pofoukat.
Až jednou nebude,
nech svoje trápení
v důvěrném dolíčku
ve starém kameni.