Eliška alias Elíza bývala naše skalní fanynka a chodívala s námi i na tradiční pozápasové pivko. Príma kočka naditá odhodláním pro každou srandu. Teď stojí ve dveřích hospody, na svůj věk pořád čupr ženská, pusu jako vždy roztaženou od ucha k uchu. Jenže co se z té pusy line za příšerná slova: „Kde to jsem, já jsem se snad spletla. Co je to tady za spolek tučňáků, rosolů a vypelichanců? Kde jsou všichni ti moji milovaní svižní orlové vysoké sítě?“ Čumíme po sobě jak klasická telata na nová vrata, jen Marťas se zmůže na odpověď: „Kuš, babo jedovatá, a pojď si přisednout!“

Večer s Elízou proběhl skvěle, dost jsme se nachechtali. Kráčíme se Standou stejným směrem domů, když najednou z něj vylítne: „Hele, vona měla pravdu, my jsme fakt trosky. Já se dusím na schodech už v prvním patře, pupek mi visí přes kaťata, tuhle jsem na chalupě štípal dřevo a tejden jsem byl grogy. Už jsem se rozhodl, začnu chodit do fitka.“ Jasně, a já začnu taky! Nechci, aby se opakoval nedávný zážitek, když jsem zamával na rozloučenou odjíždějícím vnoučatům a najednou jsem ucítil, jak mi v rukávu plandají ochablé zbytečky svalíčků v čvachtavém kožním futrálu.

Takže stojíme se Standou v recepci Great Body Super Gym Center a slečna Great Body Super tvarů klepe do počítače údaje pro vystavení permanentek. Sladkým hláskem pronáší: „Pánové, vzhledem k vašemu trošíčku pokročilejšímu věku si vám dovoluji doporučit vzít si alespoň na začátek některého z našich školených trenérů…“ Ale to narazila. Standa vypíná místo kde kdysi míval hrudní svalstvo a nonšalantně jí oznamuje: „Dívenko čarokrásná, my jsme bývalí volejbaloví zabijáci a do posilovny jsme chodili dřív, než se narodili vaši rodiče. My si poradíme.“ Zachycuji, že koutky její roztomilé pusinky se zachvěly v ironickém úšklebku, ale možná se mi to jen zdá.

Vstupujeme do Super Gym sálu a zase už čumíme telecím stylem na vrata. Hangár posetý nejrůznějšími udělátky, konstrukcemi, trubkovými propletenci, všechno v chromu a kůži, naprosto netušíme, jak se na to leze a co se s tím dělá. V mysli mi bleskne vzpomínka na naši někdejší útulnou smradlavoučkou „mučírnu“, kde se skromně krčila jedna cvičební lavice, závažová kladka, ribstole, žíněnka a pár činek. Pýcha jde stranou, tady se bez školeného odborníka neobejdeme, takže si najímáme nařachaného mládence ve firemním tričku. Ale aby si nemyslel, že pečuje o nějaká ořezávátka, Standa ho informuje, že jsme vrcholově sportovali a tudíž nás netřeba šetřit. Doslova říká: „Dejte nám trénink v plný palbě, mladej!“ Opět se mi zdá, že vidím ironické škuby v koutcích, ale třeba se pletu.

A pak se začaly dít věci! Už při „rozviklávání“ na běžeckém pásu shledávám několik nečekaných skutečností. Začíná mi loupat v levém koleni, obrázky všech těch krásných holek v přiléhavých trikotech, kterých je tu kolem spousta, se mi jaksi rozmazávají, Standa na vedlejším stroji má podivně zakloněnou hlavu a vypoulené oči. Jenže jsme teprve před branami pekla. Školený odborník nás se slovy „teď si lehce protáhneme záďáky a břišáky“ odvádí k jakémusi monstru ověšenému závažími. Vykonávám pohyby, které po mně chce, ale cítím, jak moje morálně volní vlastnosti zbaběle prchají do dálav. Následují stroje na bicáky, na tricáky, na prsáky, na trapézáky, na křídláky na stehňáky, na lýtkáče, na hýžďáky, vůbec jsem netušil, kolik masa na sobě člověk má. Příkazy školeného nařachance už plním v totálním bezvědomí, jen registruju, že Standa na tom je podobně. A když slyším nařachancův pokyn „pro dnešek končíme, příště si dáme dvě série, jděte se ještě vyklusat na pásy a pak si dejte sprchu,“ mám chuť ho nakopnout do jeho vypracovanejch hýžďáků, ale už mi nefungujou žádný nožňáky a budu rád, když mě donesou na tramvaj.

Jakýsi moudrý člověk umístil pod strom před vchodem do Great Body Super Gym Centra lavičku. Sedíme na ní se Standou v tiché radosti ze zázraku, že jsme stále naživu. Konečně zazní jeho slova: „Tývole, dědku, to jsme se ale nechali od tý Elízy parádně vyprovokovat, viď. Jestli já jsem ji neměl při tom našem setkání radši brutálně uškrtit.“