Přitom ještě před dvěma roky jsem koupila krásnou růžovou péřovou bundu, ve které se cítím dobře a vůbec mě netrápí „nekřesťanská“ částka, kterou jsem zaplatila. Co se to se mnou stalo? Že bych už byla opravdu stará?

Když jsem před patnácti lety zaslechla malého chlapce, který s maminkou procházel kolem mě, jak na moji adresu říká: „Mami, ta paní je stará,“ bylo mi to nepříjemné. Nebyla to věta tázací, bylo to bezelstné dětské sdělení. Maminka dítě napomenula slovy: „To se neříká,“ a pokračovali dál směrem k náměstí. Až za čas jsem pochopila, proč to dítě řeklo. Nechtělo mi ublížit, ale byl to jeho úhel pohledu na realitu a tou větou podvědomě vyslovilo svůj neskonalý obdiv maminčině kráse a mládí.

Mnohem nepříjemnější epizodu jsem prožila při pobytu na rehabilitačním oddělení LDN, kde jsem se léčila po operaci zlomeniny krčku stehenní kosti. Radost z prvních samostatných kroků o berlích mi neočekávaně uťala výzva: „Babi, jděte na stranu!“ Otočila jsem se, abych se podívala, kdo sestře překáží, a zůstala jsem v šoku. Sestřička volala na mě. Jaká babi? Moje jméno vidí každý den na pelesti nemocničního lůžka, copak si už nezasloužím zdvořilé oslovení?

Zranilo mě to. Poprvé mě někdo takto oslovil mimo okruh rodiny. V tu chvíli jsem se poprvé cítila stará. Naštěstí mám povahu, že se s depresivními stavy dokáži vypořádat v relativně krátké době a paradoxně mi pomohlo zjištění, že oslovovat pacienty "dědo" nebo "babi" bylo v zařízení běžné bez ohledu na věk.  

Uvědomuji si svůj věk, ale nechci číslu dovolit, aby mi zastínilo vnímání dění. Četla jsem, že správná definice stáří je REZIGNACE. Tvrzení se mi líbí. Stačí tak málo - NEREZIGNOVAT! Těšit se i z maličkostí, něco si přát, něčemu věřit, být spokojená tam, kde jsem. Nemyslet si, že jindy, na jiném místě nebo s někým jiným by to bylo lepší.