Čekání na tramvaj, autobus, vlak; ve frontě v obchodě; bezmocné čekání v dopravní špičce.

Čekání v čekárně u lékaře – zde záleží i na tom, u jakého. Někdo se bojí při čekání u zubaře (já ne), my ženy míváme obavy před vyšetřením u ženského lékaře nebo vyšetřením mamologickým. Možná i pánové mají své obavy. Čekání na výsledek vyšetření – vlastního i toho, o koho se bojíme.

Někdo si při čekání čte, baví se s čekajícím neznámým člověkem, dělá cosi na mobilu, dřímá … Já při čekání jen čekám. Případně prohodím pár slov s druhým spolučekajícím. Nedokážu se na nic soustředit. Pokud nemůžu při čekání na tramvaj nebo autobus sedět, chodím. Stání na místě mě unavuje a umocňuje moji netrpělivost.

Nečekané čekání pod přístřeškem, až přestane pršet, pokud jsme se neprozřetelně vydali ven za podmračeného dne bez deštníku a cestou nás zastihl déšť.

Čekání v restauraci na objednané jídlo. Může být příjemné, až totožné s těšením.

Čekání, až se konečně dostaví spánek.

Snadno se lze vypořádat s čekáním, až skončí otravná reklama v televizi.

Čekání na příchod toho, koho máme rádi. To bývá spíš radostné očekávání. Na rozdíl od čekání na opozdilce – kdykoliv a kdekoliv. Jak praví aforismus: „Dochvilnost není nic jiného než nutnost čekat na ostatní.“ Čekání, až zazvoní telefon.

Akademická čtvrthodinka. Například dychtivé čekání na vyučujícího, jehož předmět máme rádi. Nebo naopak, nadějné čekání, že vyučující neoblíbeného předmětu se nedostaví. To se ovšem většiny z nás starších už asi netýká.

Čekání vnímám převážně jako pocit nelibý. Nejčastěji čekám před odchodem nebo odjezdem někam. Vždy vím, kdy odjíždí příslušný dopravní prostředek. A protože nerada chodím na poslední chvíli, jsem připravena dřív – a čekám. Pokud jedu za někým, nudné čekání se mísí s těšením. Pokud ovšem od někoho blízkého odjíždím, je mi při čekání trochu smutno – navzdory tomu, že jedu domů, kde jsem ráda.

Byla-li člověku dána do vínku trpělivost, čekání snáší jistě lépe než my, kteří tímto darem neoplýváme.

Jak jste na tom s čekáním vy?