Několika branami se symbolicky vchází do stěžejních okruhů a témat Mánesovy tvorby.

Návštěvník má před sebou díla určená do veřejného prostoru, portréty, krajiny, alegorie i drobné práce intimního charakteru.

Středobodem výstavy je originál kalendářní desky pražského orloje, zobrazující alegorii dvanácti měsíců v roce v námětech zemědělských prací. Exponát je zapůjčen z Muzea hl.m. Prahy.

Na výstavě nechybí výpravné spolkové prapory,  ručně malované vějíře či dopisní papíry. Šíře i hloubka Mánesova díla je mimořádná.

Stojím před českou La Giocondou – smyslnou Josefinou, kterou veřejnost spatřila až po Mánesově smrti,  a jejíž předobraz zůstal navždy utajen.

V mnoha obrazech spatřuji příběhy nenaplněných lásek i prosté lidské touhy,  zaznamenávám  dívčí akty  signované falešným monogramem.

Josef Mánes byl po celý život uhranut ženskou krásou.

Žasnu nad virtuózní psychologizací podobizen, vytvořených v jinošském i pozdějším věku. Tvůrce byl znám jako perfekcionista, který svá díla donekonečna upravoval.

Obdivuji půvab krajiny pod Řípem i na Moravě či bájné obrazy dávných Slovanů. Historické motivy byly autorovi velmi blízké.

Vracím se na začátek výstavy. Znovu prožívám složitou životní cestu umělce, jehož pohnutý osud mě inspiroval k několika dramatizacím.

Výstavu jsme navštívili v rámci exkurzí U3V a dvouhodinový lektorský výklad jen nastínil mnohobarevnou paletu Mánesovy osobnosti.

Narodil se 12. května 1820 do pražské umělecké rodiny. Otec Antonín Mánes byl oblíbeným profesorem krajinomalby na Akademii, konzervativnější strýc Václav Mánes se věnoval více figurální a sakrální tvorbě.

Zatímco Josef i mladší bratr Quido studovali na Akademii,  nejstarší sestře Amálii byla tato možnost odepřena.

Talentovaná  Amálie se vzdělávala soukromě a  po smrti otce v roce 1843 převzala část jeho kurzů kreslení a později založila malířskou školu pro dámy ze šlechtických a měšťanských rodin.

Díky svým příjmům existenčně pomáhala oběma bratrům, jejichž tvorba nebyla příliš uznávána.

Josef Mánes byl souputníkem spisovatelky Boženy Němcové a kromě obrozeneckých ideálů je spojoval i nelehký životní úděl.

V roce 1854 odjel Mánes na pozvání svého přítele a mecenáše B. Silva-Tarouccy na zámek Čechy pod Kosířem. Během  opakovaných pobytů zde vytvořil velká plátna v oboru krajinomalby, portrétů a folklorních výjevů. Vznikla  řada podobizen hraběcí rodiny a žánrových romantických obrázků. Mezi ně patří cyklus „Líbánky na Hané“, soubor akvarelů „Život na panském sídle“ a další díla inspirovaná zájmem o přírodu a kroje.

Josef Mánes nezůstával stranou společenského dění. V roce 1863 patřil mezi zakladatele nejstaršího uměleckého spolku v českých zemích – Umělecké besedy. Vlastenecké cítění se promítlo i v jeho návrzích spolkových praporů, např.  Sokola, prvních sokolských krojů a insignií či praporu Jednoty Říp v Roudnici nad Labem.

V šedesátých letech 19. století konečně získal několik prestižních zakázek.

K nejznámějším patří vytvoření kalendářní desky na Staroměstském orloji v Praze. Jednalo se o alegorii dvanácti měsíců, zpodobněných  medailonky, zobrazujícími zemědělské práce během roku.

V době odhalení kalendářní desky orloje (18. srpna 1866) se však začala hroutit jeho křehká tělesná schránka.

Bytostně melancholický Josef Mánes propadal trudnomyslnosti a rozvinula se u něho duševní choroba.

Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna mladší, mu v roce 1870 poskytl prostředky na  vytouženou studijní cestu do Říma, kde se malíř mohl zotavit.

Josef Mánes se však v cizím a ne zrovna přátelském městě zhroutil a  musel být Amálií odvezen do Prahy.

Zde v jednapadesáti letech 9. prosince 1871 zemřel.

Erudovaný a citlivý koncept výstavy dává nahlédnout nejen do Mánesovy tvorby a nitra, ale v kapitole nazvané Život po životě – člověk versus legenda ukazuje přijetí Mánesova odkazu v závěru 19. století.

Působivý portrét umělce dotvářejí ukázky z korespondence, dobové texty, fotografie či informace o nových objevech v rámci restaurátorského průzkumu Mánesových děl.

Zajímavým doplňkem jsou tablety rozmístěné po celé výstavní ploše a umožňující pohled až pod povrch obrazů.

Expozici v druhém patře pak uzavírá 20. století a vytvoření „mánesovského mýtu“.

Výstavní projekt, jehož  leitmotivem by mohl být tradovaný citát z Mánesova náčrtníku: „Lidé sní za nocí… já sním za dne“, stojí podle mého názoru za zhlédnutí.

Všechny fotografie: Daniela Řeřichová.