Poslední 3 roky v zaměstnání před důchodem mě dohnalo vyhoření. Už mě má represivní pracovní činnost unavovala. Dávat pokuty, zákazy, opatření ke stažení, správní řízení a zavírání provozoven. Přemýšlel jsem, co budu dělat v důchodu. Svou sportovní činnost nepřeruším, dále budu číst a vzdělávat se. Také turistika, hudba divadlo a další. Co lidi? Neumím žít bez lidí. V kolektivu se cítím lépe než sám. Rozhodl jsem se místo buzerování budu lidem pomáhat. V předstihu jsem absolvoval kurz na ošetřovatele na střední zdravotní škole a hurá do fakultní nemocnice. V tomto zdravotním zařízení jsem měl štěstí na spolupracovníky. Zkušená a empatická šéfová, starší i mladší kolegyně. Kromě lékařů jediný muž. Byl to vyrovnaný kolektiv, jak to na pracovišti má být. Elán mladých se zde skloubil se zkušeností starších. Neopakovaly se zde chyby personálních agentur, které si myslí, že práce je jen pro mladé. Zaměstnanci po padesátce přece jsou nesmírně užiteční. Jsou spolehliví, loajální a s určitými problémy, které přináší pracovní činnost, se již ve své práci setkali. Mohou mladým nabídnout řešení, jak z toho ven. Jen blbec se takových lidí zbavuje.

Práce ve zdravotnictví je nesmírně náročná. Jak psychicky, tak i fyzicky. Denně se setkáváte s biologickými materiály jako krev, stolice, moč a jiné výměšky. Někdy si i oděv jimi potřísníte. Dále bolest, strach, utrpení, beznaděj a někdy i smrt. Někdo je i duševně nemocný. Fyzicky musíte být zdatní, protože někteří pacienti mají i několik desítek kilogramů nad metrák. Za každou pomoc mi byli většinou lidé vděční. Nedělalo mi problém třeba oholit stařečka, ačkoliv to nebyla má pracovní náplň. Skláním se nad prací zdravotníků a děkuji za to, co dělají. Jako pro všechny pomáhající profese musí mít své srdce otevřené dokořán.  Pracoval jsem tam dva roky a zjistil jsem, že opravdu nejsem nesmrtelný, začal jsem si více vážit zdraví a něco pro to udělat. Také jsem zíral, kolik pozitivní energie někteří nemocní lidé v sobě mají. Bral jsem si z nich pro svůj další život příklad.

Na naši kliniku jsme přijali mladého muže, kterého mi pracovně přidělili. Krásná souměrná tvář, delší hrubší tmavé vlasy, které mu mohly ženy závidět. Pod nosem úzký knírek a bradě „mušku“ jako opravdový mušketýr. Ženy přitahoval jako mucholapka hmyz. Mělo to jeden háček. Mladík byl pouze do pasu. Spodní část těla mu byla amputována, protože zhoubná bakterie mu ho zničila. Staniční sestra nám spolu s mladičkou sestřičkou dala za úkol mladíka vykoupat a zušlechtit. Svlékli jsme ho. Pěkný obličej i mohutný hrudník. Dole jen zející růžová rána a nic. Dívka mu něžně myla nádherné vlasy, obličej a já to ostatní.

Byl to inteligentní člověk. Stihl vystudovat pouze Gymnázium. Z vysoké musel kvůli nemoci již odejít. Je to smutné, ale čekal již na svou smrt. S tak silným člověkem jsem se ještě nesetkal. Se svým osudem byl smířen a každou vteřinu si užíval. Znal cenu času. Dýchala z něho člověčina i pozitivní energie. Byl vyrovnaný a na svůj věk moudrý. Byl přátelský k ostatním i k personálu. Nikdy si nestěžoval. Nějak jsme si sedli. Já mu vyprávěl o svém životě, dětech a vnucích. Co mě potkalo, co mě těšilo a co mrzelo. Pečlivě mě poslouchal, protože mu to nebylo osudem dopřáno. Jsou lidé, kteří jsou pro vás toxičtí, ale on mě plnil hormony štěstí. Svůj čas si vychutnával a neplýtval ho truchlením či naříkáním. Po propuštění jsem za ním jezdil do jeho bytu, který byl umístěn v zařízení, které mu zabezpečovalo přístup ke kvalitnímu životu. Vozil jsem ho na vozíku blízkým lesoparkem, kde jsme si povídali i někdy zasmáli. Když bylo škaredě, tak jsme v kavárně něco popíjeli. Rád na tebe vzpomínám. Čest tvé památce.