Uvařila jsem maso, čtyři skelety vložila na hluboký talíř a dala vychladit na dřevěné křesílko na balkon. Asi po patnácti minutách jsem si pro ně šla. A nevěřila jsem svým očím. Jeden skelet ležel převrácený vedle talíře, druhý jsem hned neviděla. Až za pár vteřin. Byl na parapetu naproti křesílku. Nechápala jsem to. Nejdřív mě napadl vítr. Jenže ten nefoukal, a i kdyby, tohle by nemohl způsobit. Pak Bišinka. Ale kočička byla v pokoji. A nikdy by to neudělala, ani nezvládla. Ohlédla jsem se a uviděla odlétající straku.

Horečně jsem přemýšlela: co s masem? Přece ho nevyhodím. Ale co když ho straka infikovala? Řekla jsem si, že mouchy taky nejsou zrovna čistotné, a koláč, na který usedly, klidně sníme. Jídlo dávám na balkon vychladit běžně. Možná už se někdy něco podobného stalo, jen jsem o tom nevěděla.

Skelety jsem důkladně umyla pod proudem horké vody. Maso obrala. Bišinka si vzala tři kousky. Pak jsem maso ještě krátce povařila v osolené vodě. Vložila ho do vývaru, přidala zeleninu a nudle, polévku jsem dokončila.

Příteli ani jeho dceři jsem nic neřekla. Třeba by ji odmítli jíst, nebo by jim nechutnala. Od příště budu všechno, co dám na balkon vychladit, bedlivě hlídat. Třeba puding.