Z výsledků posledního velkého průzkumu Čeští senioři v datech, který pravidelně provádí Český statistický úřad, vyplynulo, že více než sedmdesát jedna procent jednočlenných seniorských domácností tvoří ženy. Ukazuje rovněž, že čeští senioři obývají především menší domácnosti, málo jich žije jako součást velkých rodin. Případy, kdy několik generací obývá jeden velký dům, jsou v Česku spíše výjimečné, takto žije jen o něco víc než pět procent seniorů. Menší polovina všech seniorů obývá dvoučlenné domácnosti.

„Vždy jsem si představovala, že až zestárnu, budu mít kolem sebe velkou rodinu, ale opak je pravdou,“ říká jednasedmdesátiletá Blanka, která vychovala tři děti a s manželem postavila velký dům. Byl na krásném místě u lesa, s velkou zahradou. Jenže ani dcery ani syn nechtěli v domě v obci na Jesenicku zůstat. „Chápu, že by tady neměli dobrou práci. Všichni vystudovali, tak se jim nedivím, že se nevrátili a zůstali ve větších městech. Zpočátku přijížděli, když byla vnoučata malá, ale jak se dostala do puberty, přestalo je bavit jezdit za babičkou, což taky chápu. Manžel zemřel, takže jsem v domě byla pořád sama. Nakonec jsme se dohodli, že ho prodáme. Něco jsem dala dětem, za zbytek jsem koupila malý byteček v Šumperku. Zpočátku to byl šok, nebyla jsem na život v bytě zvyklá, celý život jsem trávila takzvaně na baráku. Ale zvykla jsem si a vůbec to není špatné. O nic se nemusím starat. Žiju skromně, ani jsem nijak drasticky nepocítila současnou vlnu zdražování. Mám naspořeno a děti jsou hodné, když něco potřebuju, pomáhají. Seznámila jsem se s několika ženami, které žijí podobně jako já. Chodíme na výlety, za kulturou. Nenapadlo by mě, že život o samotě může být tak příjemný, jednoduchý. Dříve mi vždy bylo starých lidí, kteří žili sami, líto. Myslela jsem, že je jim smutno, že jsou osamělí. Jenže tak to není, já jsem poznala, že to má své výhody a je na každém, jestli žije společensky nebo se uzavře do samoty,“ tvrdí.

Výraz single býval donedávna spojován především s mladými lidmi, kteří se nehrnou do ženění a vdávání. Jenže v poslední době převážnou část single domácností tvoří senioři, tedy především seniorky. To slovo je s nimi spojováno čím dál častěji a jde o další důkaz, jak nesmyslné je pokoušet se rozřazovat lidi do různých škatulek.

Socioložka Bella De Paulo začala používat výraz singlism. Jde o pokus pojmenovat projevy diskriminace single žijících lidí. Tvrdí, že společnost ve většině zemí světa je nastavena tak, že za takzvaně správný je považován život v páru. Upozorňuje na to, že sezdaní lidé mají výhodnější zdanění, v práci se mnohdy očekává, že single žijící člověk kdykoli ochotně zaskočí za toho, komu zrovna onemocněly děti a když je starší žena sama, často slyší věty typu: „Proč si ještě někoho nenajdeš, přece nebudeš žít do smrti sama?“

„Mám sousedku, která žije v dvoupokojovém bytě s dospělým synem, který se jen poflakuje. Prý nemůže najít práci. Zdravý chlap, který pořád jen nosí tašky s lahváči. A ona se mě stále ptá, jestli mi samotné není smutno. Dává mi najevo, že když žiju sama, jsem něco jako osamocená chudinka. Pěkně děkuju, než žít jako ona, která jen obskakuje toho rozmazlence a odmítá přiznat, že ji štve, jaký je z něj budižkničemu,“ vypráví pětašedesátiletá Marta.

Také počet těchto modelů soužití zaznamenala zpráva Českého statistického úřadu. Když jde o dvoučlenné seniorské domácnosti, většinou jsou tvořeny partnerským párem, ale více než čtrnáct procent se jich skládá z modelu: rodič starší šedesáti pěti let a dospělé dítě. Převažují mezi nimi seniorky žijící s dospělými syny, mnohem méně je případů seniorek žijících se dcerami a ještě výjimečnější jsou případy, kdy žije otec v seniorském věku s dospělým synem či dcerou.

Samostatně žijící ženy v seniorském věku nejčastěji vyjadřují spokojenost se způsobem svého života. A to přesto, že většina z nich takový model neplánovala. Jenže přišly o partnera, ať už proto, že se rozvedli, nebo proto, že jim zemřel.

„Kdyby se mě někdo před dvaceti lety zeptal, jak si představuju svůj život po šedesátce, rozhodně bych neřekla, že jako single. Jenže náš vztah s manželem se stal časem tak divný, že jsme se dohodli na rozvodu. Nikdo z našich blízkých to nechápal, ale my oba víme, že to bylo dobré rozhodnutí,“ vypráví šestašedesátiletá Pavlína, která si po rozvodu pořídila garsonku v centru Ostravy. „Změnil se mi život k lepšímu. Vyrážím za kulturou, do parku k řece, všude mám blízko. Nebojím se jít večer z divadla nebo z kavárny, dříve, když jsem žila za městem v domku, byl docela problém dostat se tam pozdě večer z nějaké akce. Zjistila jsem, že podobně jako já žije mnoho lidí v mém věku. Jestli je pro někoho samota strašákem, já mu to vymlouvám. Asi to není pro každého, ale já jsem jednoznačně přesvědčena, že je to lepší, než žít v nudném a nefunkčním manželství, kdy se už člověk pomalu bojí cokoli říct, protože ví, že se ten druhý naštve,“ vysvětluje. Přesto často slyší od dětí a příbuzných otázky: A není ti samotné smutno? Nelituješ? No počkej, až budeš starší, nemocná, nikdo ti nepomůže….

„Podprahově často slyšíme, že bez partnerů není náš život plnohodnotný, že single člověk nemůže být šťastný. Jenže single člověk může být šťastný, stejně jako lidé ve vztahu mohou být nešťastní,“ uvedl psychoterapeut Jiří Procházka.

Právě mnozí single žijící lidé ve vyšším věku toho bývají často důkazem. Přesto stále slýchají věty: Měla by sis někoho najít. Přece nemůžeš žít pořád sám. Kdo je sám, nemůže být spokojený, člověk je stvořen, aby žil v páru.