Mé dnešní zamyšlení bylo iniciováno článkem jedné paní na našem webu. Ta si stěžovala, že jí říkají „babičko“ děti od nových partnerek jejich synů. Jsou pro ni cizí, proti její vůli ji takto oslovují, ale přesto se staly součástí její širší rodiny. Já si myslím, že oslovení babičko není pejorativní, ale spíše vyjadřuje lásku dítěte. Co by za to některé ženy daly, kdyby je někdo takto nazval. Možná si myslí, že jí to přidává roky a ona si myslí, že je mladá. Co já vím? Spíš podle mě je nepřirozené při jejím věku (67), aby ji takto nikdo neoslovoval. Z článku vyplývá, že právě to byli její synové, kteří jí pro ni tento „danajský dar“ přivedli. Oni asi opustili své původní rodiny. Malé dítě nerozlišuje, zda je vztah pokrevní. Ono hledá spíše lásku a něhu.

My máme se ženou opačný názor. Syn utekl od svých dětí za jinou. Moc si nepomohl. Snacha se časem dala dohromady s jeho spolužákem. Vzali se. On má syna z prvního manželství, ona dvě dcery s naším synem a spolu holčičku. Klasika. Moje, tvoje a naše. Nejenže jsme se snachou nepřerušili své styky, ale často se vídáme, jezdíme spolu na dovolenou a pomáháme jim při dnešní drahotě. Jsou tam přece naše vnučky. Chceme, aby byly spokojené, plné lásky a nestrádaly. Nemáme srdce říkat dívence, že má žena není její babičkou a já dědeček. Zvláště, když dědečky nemá.

Je první máj. Jsme společně ve Velkých Karlovicích na prodlouženém víkendu. Je to v místech, kde se natáčel televizní seriál Dr. Martin.  Ze zahrady je slyšet spokojený smích dětí a my dospělí grilujeme. Pohoda. Funguje to. Tím neříkám, že krev není krev. Jen chci říci, že naše vztahy nesmí negativně ovlivňovat život dětí. Ony za to přece nemohou.