V takové hospodě vládne rovnoprávnost. Karel, Franta, Venca, Standa, ti všichni jsou si rovni a žádný z nich není rovnější.

Ta konkrétní hospůdka našeho mládí byla vesnicky idylická. V zakouřeném šenku seděli chlapi, řešili důležité problémy a zapíjeli je kralupským Vltavanem.  Bylo to moc dobré pivo. To mohu potvrdit i odpřísáhnout. V neděli odpoledne chodili do naší hospůdky i Kralupáci. Celé rodiny.  Chodilo jich hodně, protože v  Kralupech nebyla žádná hospoda s vyhlídkou na řeku. Ta byla jen u nás. A jen asi dva kilometry pohodovou procházkou po Dvořákově stezce podél Vltavy. Kralupáci vždy obsadili vyhlídkovou dřevěnou terasu vysoko nad řekou, popíjeli turka nebo Vltavana, koukali se na tiše plynoucí Vltavu, občas i na mohutný lobkovický zámek nad tratí a poslouchali místní šraml, který vyhrával k tanci. A na malém parketu uprostřed dvora si mohli i zatancovat. Tohle v Kralupech neměli.

My jsme chodili na pivo jen ve všední den. Neděli nám, jak už jsem se zmínil, zabírali Kralupáci.

Náš hospodský pan Janáč nosil na hlavě takový zvláštní, stylový hadrový kastrůlek. Asi to má nějaké jméno, ale neznám ho. Něco podobného kdysi dávno nosíval na hlavě i hostinský Palivec z Haškova Švejka. Ta čapka se spíš podobala strakatému tureckému fezu. Ale bylo to stylové.

Pan Janáč si s naším věkem nedělal žádné starosti. Sedávali jsme na terase nad řekou, popíjeli Vltavana, i když nám bylo sotva šestnáct, a mazali jsme mariáš.

Vesnická hospoda, to je přímo pojem do Wikipedie. Má svá pravidla, své štamgasty a své kouzlo. Někdy loni, při cestě do nelahozeveské Mariny, jsem se v  té naší památeční hospůdce zastavil. Na tanečním parketu byl polorozpadlý domek pro slepice, všude nepořádek a terasa zhroucená. V  šenku sedělo pár chlapů, mně zcela neznámých, a za pultem neznámý pan hostinský, a ještě k tomu bez fezu. Pomalu jsem zase za sebou zavřel dveře, jako bych uzavřel jednu z kapitol dávného mládí. Pro jistotu jsem se podíval ještě na štít nad vchodem. Bylo tam uvedeno – Restaurace pod zámkem. Ještě že na druhé straně, vysoko nad tratí, se pořád majestátně vypíná krásný lobkovický zámek. Alespoň něco zůstalo. A protože můj věk již značně pokročil, mohl jsem si dovolit, než jsem opět nasedl do auta, utrousit tu, již velmi starou a smutně pravdivou sentenci:

Jó, to byly časy!

* * *