Sama se například podílela na vzniku euroregionu Egrensis na pomezí severních Čech a Franků a Falcka v Německu. Je také členkou Mezinárodního PEN klubu a za zásluhy o posilování česko-německých vztahů v roce 2020 obdržela prestižní cenu Stavitel mostů v bavorském Schönsee. Zde je její příběh:

„Narodila jsem se 8. července 1950 v Praze. Tehdy pracoval můj otec, bývalý diplomat, již přes rok jako pomocný dělník v továrně. Moje matka, někdejší asistentka na fakultě dějin umění, se musela živit jako dělnice. Otec si moc přál syna, tak jsem jako dítě musela nosit krátké kalhoty a na hraní jsem měla jen autíčka. Ale i tak jsem se začala věnovat baletu, který mě moc bavil. Po základní škole jsem nastoupila na zdravotnickou školu. Manželství rodičů se mezitím rozpadlo. V lednu 1967 jsme s matkou odcestovaly na týdenní pobyt do zahraničí. V Mnichově požádala pro nás obě o politický azyl. Skoro rok a půl za ní pak docházeli američtí agenti a vyslýchali ji. Protože jsme měly možnost bydlet u známých, nemusely jsme jít do Zirndorfu, kde se nacházel centrální tábor pro uprchlíky. Nevýhoda spočívala v tom, že jsme se od prvního dne v Mnichově musely samy vydělávat. Matka si našla místo prodavačky v květinářství a já jsem hlídala tři syny manželského páru, lékařů. S nimi jsem se naštěstí naučila velmi rychle německy. Prakticky vše, co jsme potřebovaly, nám darovali úplně cizí lidé. V říjnu 1967 jsem byla přijata do zdravotní školy, dokonce mi byl ze školy v Praze uznán jeden ročník, takže jsem mohla jít hned do druhého.

                                                      Při předávání ceny Stavitel mostů v Bavorsku. FOTO: archiv M. Nekoly

Moji rodiče byli v létě 1968 definitivně rozvedeni. To jsem již podle československých zákonů byla plnoletá, nikoliv však podle německých. Protože československé orgány trvaly na tom, abych se do republiky vrátila, byl mi přidělen právní zástupce. Situaci jsem vyřešila tak, že jsem se v srpnu provdala, čímž jsem automaticky dostala německou státní příslušnost. Hned na podzim jsem na můj nový německý pas přicestovala do Prahy, kde se mi podařilo nějakého soudruha přesvědčit o tom, aby mi trvalý pobyt v Německu povolili. Od této doby jsem měla obě občanství a byla tím pádem v Německu legálně. Na podzim roku 1969 jsem složila státní zdravotnické zkoušky. Protože jsem se chtěla ale dál učit, přihlásila jsem se na další školu v Mnichově, kde byly kursy pro přípravu na maturitu. Absolvovala jsem potřebné kurzy a v květnu 1972 odmaturovala. Už předtím se mi narodila dcera a stačila jsem se rozvést. Poté jsem pokračovala na pedagogické fakultě. Studium tam bylo nejkratší a já jsem těch předepsaných šest semestrů absolvovala s povolením Bavorského ministerstva školství za čtyři. Na studium jsem dostala navíc slušné stipendium ve výši 420 marek. Studia mne opravdu bavila, takže jsem v roce 1976 obdržela ještě diplom z politických věd. To už jsem byla dvojnásobnou maminkou a podruhé vdaná.  

Od jara 1979 jsem vstoupila do státních služeb. Začala jsem učit na škole a pět let se věnovala především řeckým a tureckým žákům. Musela jsem se kvůli tomu naučit oba jazyky. Po třinácti letech za školní katedrou jsem se v roce 1992 přestěhovala do Durynska, bývalého Východního Německa a vykonávala různé funkce ve státní správě. Vedla jsem například odbor střední a východní Evropy na durynském ministerstvu pro evropské a federální záležitosti, nebo působilo ve vědeckém oddělení durynského zemského sněmu.

V roce 2013 jsem odešla do penze, teď se věnuji mimo jiné psaní románů a snažím se pomáhat studentům a kulturní výměně z obou zemí. Další má záliba je pro mnohé překvapivá. Ráda se projíždím na mém poníkovi.“