Mnohdy vůbec nejde o to, čím by školní srazy měly být – setkáním bývalých spolužáků, kteří se nějakou dobu neviděli, příležitostí se pobavit, popovídat si, zavzpomínat. Místo toho se mění v přehlídku předstírání úspěšnosti a spokojenosti.

„Málem jsem se tam zoufalstvím opil, tak jsem raději brzy odešel. Zatímco dříve mě štvalo, že holky si pořád ukazovaly mimina, po čase si začaly ukazovat vnoučata a to bylo ještě horší. Mě opravdu nezajímá, co jejich vnoučci studují a jak vypadají, já si chtěl pokecat, myslel jsem, že si třeba i zatančíme. Jenže dámy seděly jak pecky, upíjely kávičky a na mě z toho všeho padl jakýsi zmar,“ vypráví Milan, který se nedávno vrátil ze školního srazu ze spolužáky z gymnázia. Od maturity se sešli po padesáti letech. Tvrdí, že nejvíce mu na srazech s bývalými spolužáky vždy vadilo poměřování se, srovnávání se. „Takové ty řeči, kdo kde byl na dovolené, kdo má jaký barák. Mně je to opravdu jedno,“ říká se smíchem.

Německá psycholožka Sabine Maschkeová fenomén třídních srazů zkoumala a pak na toto téma napsala knihu. Vyptávala se lidí, jak se na srazy připravují, zda na ně chodí či ne, co od nich očekávají. Je jedno, jestli jde o sraz po dvaceti či padesáti letech, protože noční můra je pro všechny jejich účastnice stejná – abych nebyla nejtlustší, aby všechny spolužačky nevypadaly lépe než já. „Jasně bylo znát, že lidem záleží na určitém společenském statusu, tedy na tom, jak je bývalí spolužáci budou vnímat. To převažovalo nad očekáváním prosté radosti se setkání,“ uvedla psycholožka.

Zatímco ženy více řeší vzhled, muži se na školních srazech často poměřují co do úspěšnosti, tedy majetku a kariéry. A někdy dochází k překvapením. „Kluk, který byl takový vysmívaný medvídek, je úspěšný lékař, naopak spolužák, který býval třídní frajer, je zkrachovalá existence, alkoholik. Stejně tak je to s holkama. Nad třídními krasavicemi by člověk zaplakal, zatímco holky, jejichž jména jsem si téměř nepamatoval, najednou byly zajímavé, šarmantní, sebevědomé,“ hodnotí svůj třídní sraz osmašedesátiletý Petr a dodává: „Chodím na ně pravidelně a rád, podílím se na jejich organizaci. Mně přijde fajn, když se lidé scházejí, zejména v této době, kdy spíše jen všichni komunikují přes počítače. Teď se nás už schází méně, ale jde o skalní partu a já jsem za to rád.“

Psycholožka zabývající se fenoménem školních srazů zveřejnila i rady, jak setkání s bývalými spolužáky po letech přežít.

Nesrovnávat se. Pokud se někdo obává, že všechny spolužačky budou krásnější, štíhlejší a veselejší, měl by si uvědomit, že z třídních krasavic se často stanou nudné maminy a naopak.

A kdo ty jsi? Nebojte se položit tuto otázku. Zejména pokud jste se srazů neúčastnili pravidelně nebo se dlouho žádný nekonal. Je to věta sice legrační, ale pořád je lepší než předstírání, že víme, kdo je ten plešatý pán s brýlemi, s nímž si už hodinu povídáte.

Nechlubit se. Neukazujte fotky z dovolených, šťastné rodinky u stromečku. Nikdy nevíte, které bývalé spolužačce někdo z příbuzných nedávno zemřel, do má za sebou, jak žije. Jak by vám bylo, kdyby vám někdo předváděl smějící se rodinu, když byste třeba před časem přišli o někoho blízkého?

Školní láska se nevrátí. Ne, srazy opravdu primárně nejsou příležitostí jít někoho sbalit. Chlapec, se kterým jste se před čtyřiceti lety drželi za ruku v kině, už opravdu nemusí zahořet láskou, když vás po letech uvidí. A holka, která po vás pokukovala ve třídě, opravdu teď nemusí být unešena z toho, že jste majitelem firmy a že jste přijel v mercedesu.

Pobavte se. Užijte si to. Smějte se. To by mělo být jediným cílem školních srazů. Sejít se. To je totiž to podstatné a čím je člověk starší, tím více podstatné to je. Je to totiž signál – stále jsme tady, žijeme. A neškodí taky rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si, že ne všichni spolužáci takové štěstí měli. Protože čím déle na školní srazy člověk chodí, tím více vnímá, že účast na nich je menší a menší.