Co je horší? Být ve vyšším věku single nebo žít v partnerství, které neklape? Říká se, že samota je to nejhorší, co člověka může potkat, ale výzkumy a zkušenosti z psychologických poraden naznačují něco jiného. Vyplývá z nich, že nejhorší je, když ve stáří žijeme ve vztahu, v němž nejsme spokojení, způsobuje nám stres a nemáme už sílu a možnosti udělat změnu.

Podle údajů Českého statistického úřadu mají ženatí muži šanci, že budou žít o více než osm let déle než ti, kteří žijí sami a vdané ženy o šest let déle než samotně žijící. Ženatí a vdané jsou i zdravější a to psychicky i fyzicky, méně se léčí s vážnými zdravotními problémy. Psychologové tvrdí, že lidé žijící dlouhodobě v páru, na sebe navzájem takzvaně dávají pozor, pomáhají si, podporují se. „Mají pro co žít. Některým lidem naopak vyhovuje žít bez partnera. Ovšem jsou lidé, kteří jsou sami, přestože na to nemají povahu a ti pak mají ve vyšším věku sklony k depresím, opouštějí své koníčky, zájmy, stává se, že nemají důvod proč tu být a tak dříve umírají,“ uvedl psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl.

Což ovšem neznamená, že žít v páru automaticky zajišťuje lepší stáří, delší život v dobré kondici.

Typický příkladem jsou dva sedmdesátiletí kamarádi z Ostravska. Jeden je dávno rozvedený a léta žije sám. Příbuzní mu stále říkají, že je to chyba, že si měl najít partnerku. „Vyčítají mi, že se ze mě stal bručoun bez zájmů, bez koníčků. Je pravda, že mě moc nebaví se družit, být mezi lidmi. Rád chodím na ryby, na pivo. No, co všechno tak podražilo, dávám si pivko doma. Sejdeme se s kamarády u nás na zahradě, upečeme buřty, dáme lahváče. Mám takovou milou mladou paní doktorku a ta mi pořád říká, že bych měl změnit životní styl. Ale co už, v tomhle věku chci mít hlavně klid. A je mi celkem jedno, jak dlouho tu budu nebo nebudu. Než ležet léta v důchoďáku, raději ať to na mě přijde dřív, nikomu chybět nebudu,“ vypráví Mirek.

Jeho kamarád Vlastimil říká, že o Mirkovi si lidé často myslí, že má smutný život, protože je sám. „Jenže já mu ten klid a pohodu závidím,“ říká Vlastimil, který je ženatý přes čtyřicet let. „Moje žena to myslí dobře, ale je nesnesitelná tím, jak mi pořád říká, co mám či nemám dělat, co mám či nemám jíst, co si mám či nemám myslet. Byla učitelka a když odchodem do penze přišla o žáky, začala své výchovné metody uplatňovat na mě. Hádáme se, já utíkám za Mirkem na ryby, na pivo, hledám klid. Někdy mám pocit, že to už doma nevydržím. Naše manželství nikdy nebylo šťastné, spíše jsme spolu zůstali kvůli dětem a pak tak nějak ze zvyku, z pohodlnosti, z neschopnosti udělat radikální řez,“ tvrdí.

Psycholog Kyle Bourassa z Univerzity v Severní Karolíně na toto téma dělal rozsáhlý výzkum, při kterém se snažil zjistit, jaký má nespokojený život v partnerství vliv na zdraví a délku života. Tvrdí, že už u mladších párů ve věku do pětačtyřiceti let se ukazovala menší míra opotřebení organismu, pokud šlo o lidi, kterým je spolu dobře, kteří splňují parametry šťastných manželství. Pod pojem opotřebení organismu zahrnul fyzické znaky, tedy to, nakolik lidé působí mladě, jakou mají fyzickou kondici, jaký je jejich celkový zdravotní stav. A čím byly páry starší, tím více se rozdíly projevovaly. Nejhorší kondici měli lidé, kteří spolu žili řadu let, přičemž se v mnoha věcech neshodovali, často se hádali, pomlouvali se navzájem. Závěr je jasný – nespokojenost a zoufalství v v manželství má na zdraví horší účinky než kouření nebo nedostatek pohybu.

Takže, pokud někdo žije sám, rozhodně to neznamená, že jeho závěr života bude mizerný, přestože často slyší: „Někoho si najdi, až budeš nemocný, nikdo ti ani nepodá čaj.“

Je nezpochybnitelné, že pokud žijí lidé v páru, mají se rádi a jsou si oporou, je to nejlepší model, jaký každého může potkat.

Ale setrvávat v partnerství, ve kterém je každý den naplněn hádkou a stres je jeho trvalý průvodní jev, je stejně zdraví škodlivé jako trápit se samotou, upíjet se a cpát se brambůrky u televize. Podle údajů plynoucích z různých průzkumů a statistik sledujících zdravotní stav a délku života, je to dokonce ještě horší.

Být spokojeně svobodný není životní prohra.

Být nespokojeně zadaný je sice bráno jako lepší pozice, ale ve skutečnosti se právě v těchto modelech života často o prohru jedná.