Život plyne, ne každý den je stejný a najednou zjistíte, jak rychle se žití přibližuje do pomyslného konce. Nikdo konce nezná, a tak pokud jsou dny v pohodě a najednou přijde nečekaný zlom, dostane vás to doslova na kolena. Při úctyhodném věku 93 let se dá očekávat vše, ale na odcházení není nikdy a nikdo připraven.

„Už nejsem dítě,“ tiše jsem zašeptala, když jsem uslyšela, že moje maminka opustila tento svět. Už si nikdy nebudu s ní povídat o jejím dětství, historii Kolína, o jejím dospívání v době okupace, zkrátka o jejím životě. Prostě nastal čas, kdy otázek je dosti, ale nemáš už se koho zeptat. Chystáš se vzít do ruky mobil a rychlou volbou vytočit 4, aby ti maminka mohla říci co máš nakoupit, nebo uvařit a přivézt. Poslední dobou to byl občas „mazec“, při jejím opatrování, ale já to kupodivu při své složité nemoci dávala, jako kdyby ten nahoře nade mnou držel ochranou ruku. Těšila jsem se, jak se budeme odpoledne užívat, i když maminka občas zdřímla a já pak hleděla na její slabé, hodně žilnaté a upracované ruce, bolavá kolena, která jí dávala zabrat. Byla však bojovník, pořád se snažila chodit, měla strach, že když přestane, už je nerozchodí. Dařilo se jí to, i když bolest byla jistě nevýslovná. Její mysl byla v pořádku, hodně si pamatovala. Kolín znala od severu k jihu, od západu k východu, vnitřní Kolín, Židovskou čtvrť. Ráda jsem poslouchala její vyprávění. Nastal však rychlý konec a to definitivní.

Život bok po boku jsme si užily, tatínek zemřel před mnoha lety, a tak mamince jsem zbyla já a bratr, který je o dost mladší a ještě je v pracovním procesu. Když maminka chodila do práce, já do školy, později jsem se vdala, nebylo moc času, ale i přesto jsme si chvilku našly na popovídání. V poslední době ty chvilky byly dlouhé a časté. Děkuji za ně.

Velmi se radovala ze svých vnuků a ještě víc ze svých dvou pravnoučat. Těšila se, když ji každý týden navštíví, svěří se s tím, co je ve škole, jak sportují a to Madlenka i Štěpa a jak Madlenka tancuje. Viděla jsem, jak jí to vlévá krev do žil a to doslova ožila. Její oči měly rázem jiskru, na bolest zapomněla. Asi to tak má být, ve svém věku se dožít dalších generací. Komu se to podaří v dnešní době? Ten má zcela určitě velké štěstí.

Každý člověk na této zemi má svůj vyměřený čas, nikdo tu nezůstane navěky, ale když odejde máma, jako kdyby najednou odešlo kus z vás. Seděla jsem u nemocničního lůžka, hleděla jsem do jejích pomněnkových očí, které byly nehybné, lehce zastřené jakousi mlhou a upřené do jednoho bodu na stropě, na ústech „dýchák“, protože už těžce dýchala. Otírala jsem jí čelo a skráně i ruce Alpou čekajíce, že třeba alespoň pohne očima, či pohne rukou. Marně. Vzala jsem její ruku do své, byla nehybná, sil už měla pomálu, jak ji ničila bakterie, která napadla ledviny, plíce, játra a byla hodně agresivní. Ani silná antibiotika už nezabrala, tělo bylo vzhledem k věku slabé. V duchu jsem se utěšovala, že třeba někde v hloubí vědomí slyší má slova, tolik jsem jí toho chtěla ještě říci. Třeba se to někdy, doufám, že ještě za dlouho, dozvím. Uvědomila jsem si, jak je člověk proti některým nemocem bezmocný a bezmoc pro mě znamená něco, s čímž se nedokážu smířit.

Já se jenom utěšuji, že už tam nahoře je mezi svými, že jí nic nebolí a že na nás shora bude dohlížet do doby, než k ní na popovídání přijdu i já.

Všimli jste si jistě, že jsem nikde nepoužila slovo smrt. I když je součástí života, pro mě je to hodně tvrdé slovo, vyvolávající strach a hrůzu z neznáma. Odcházení, či opouštění tohoto světa mi připadá daleko jemnější a hlavně snesitelnější pro tu těžkou chvíli. Maminka měla ráda život, radovala se z maličkostí, ze setkání, i když stále častěji vyslovila nějakou větu o tom, že čas se krátí, ale já ji rychle vrátila do reality. Nedokázala jsem si představit, že ta drobounká, milá postava, bojovník s bolestí, opustí tento svět.

Mami, děkuji za vše, hlavně a třeba jenom za život, protože to je ten nejcennější dar, který jsi mi mohla dát. Budeš žít v mých vzpomínkách a v mém srdci, dokud se spolu neshledáme. Nikdy nezapomenu, čas jistě zmírní žal, na mně je, abych se s tím naučila žít.

Po dlouhé odmlce jsem poskytla i60 tento článek, který chci věnovat památce mé maminky. Doufám, že se vás tato soukromá vzpomínka nijak negativně nedotkne a pochopíte, že někdy se člověk ze své bolesti musí vypsat či vypovědět. Děkuji za pochopení...