Ale… celý život bydlím na vesnici. Ráno se budím brzy, dnes to bylo kolem páté, zpěvem nějakého opeřence, který snad stál hned za oknem. Musel to být drozd, jen ten má takovou širokou škálu repertoáru. Ještě v polospánku se usmívám, i když cítím moji hýčkanou artrózu rukou, kterou nekrmím žádnou chemií a jen ji mažu pěkně slivovicí, vlastnoručně vyrobeným kaštanovým mazáním. Nejinak to bude dnes po ranní hygieně.

Mám plán vyrazit dnes cestou kolem čapího hnízda dále do lesa. Z domu vycházím chvíli po půl šesté, věrný Rex se raduje a mně nastávají moje ranní radostné chvilky.

Hned u sousedovy zahrady musím vytáhnout můj Nikon z pouzdra, protože na vysoké třešni mi pózuje nenasytně snídající kos.

Vcházím do lesa, který býval hustý a nepropustný, teď však to na jeho stráních vypadá jako špatně ošetřený seniorský chrup, sem tam zub v podobě osamoceného stromu.

Našlapujeme tiše a já zbožně naslouchám šepotu větru v korunách stromů, vypráví příběhy a já vím, že nějaký spatřím. 

Našlapujeme tiše a já vyhlížím nějakou zvěř, kterou bych mohla polapit do svého objektivu.

Jako první pískající káně, která z výšky vyhlíží potravu. V tom zatajím dech, daleko přede mnou se obezřetně pohybuje liška, jenže ona nás taky vidí. Třikrát zmáčknu spoušť, ale fotky jsou pro velkou vzdálenost ne zrovna v dobré kvalitě. A liška zmizí lehkým krokem v mlází. Ale vím, že ji mám v revíru.

Sejdu na spodní cestu a tajím dech podruhé, sluneční paprsek si našel cestu do tůně a z vody se zvedá lehký opar jako spodnička vodní víly. Trvá to jen okamžik. Okamžik, kdy o tom zašeptá vítr v korunách stromů. Spolu se slunečním světlem je lesní scéna dokonalá. Na co upírá zrak Rex? Na co kouká tak soustředěně? Podívá se na mě jakoby říkal, vidíš ho? Ano, už ho vidím, z lesa na nás zírá krásný srnec. Chvíli se měříme navzájem a já si ho vyfotím a srnec vznešeně odchází.

Do cesty se mi připletou ještě nějaké drobnosti, ťuhýk, strnad, kytky, trávy. Všechno má své neopakovatelné a jedinečné kouzlo.

Obracím své kroky k domovu a v tom mé obrýlené oči vidí něco divného. V trávě mezi mladým porostem je pařez, z něhož rostou dvě uši! Srna a srnče, které skoro ani není vidět. Nebo dvě? Špatně je vidím a nechci je vyplašit a tak potichu odcházím, ale předtím nacvakám alespoň dvacet fotek, co kdyby se nějaká povedla. Chvála digitálu, kdybychom ještě fotili na kinofilm, každé zmáčknutí spouště bych si rozmyslela.

Domů přicházím po dvou a půl hodinách.

Dvě a půl hodiny plné radosti a pocitu uspokojení.

Nejsou to ty městské radosti, které bych si občas klidně dopřála, ale jsou to radosti, které mi zpříjemňují obyčejné dny. 

A to není zrovna málo.