„Takže doktoři si mě přehazovali jako flákotu hovězího, rozebírali mě na součástky, strkali do mě různý trubičky, píchali do mě injekce a napojovali mě na všelijaký udělátka, bylo to pořádně protivný,“ vypráví Jura rozhořčeně. „Jedna očařka, taková pěkná baba, mě dokonce seřvala, že mám koukat rovně do světýlka a nečumět jí za výstřih. A víte, jak to nakonec dopadlo? Předepsali mi spoustu prášků a oznámili mi, že můj stav odpovídá věku. A že bych se měl podle toho chovat, hlavně se naučit odpočívat. Mám si prej vytvořit pravidelnej odpočinkovej rytmus. To teda nevím, co tím mysleli. To jako si mám několikrát denně lehnout na hodinu na gauč a civět na ty pitominy, co dávaj v televizi?“

„Musíš odpočívat aktivně,“ radí mu Sylva s moudře vztyčeným učitelským ukazováčkem. „Procházky do přírody, četba…“ „Nebo s námi choď na ryby, vole,“ skáče jí do řeči Jakub. „Nejlepší je, najít si na důchod nějakýho koníčka, já třeba sbírám firemní propisovačky a můj brácha zase staví model překladovýho nádraží,“ připojuje se Ondřej. Různá doporučení prší na Jurovu hlavu s intenzitou průtrže mračen. Klára soudí, že by si měl pořídit psa, ale Libor tvrdí, že lepší je chovat andulky nebo akvarijní rybičky. Mirek by to řešil tak, že by trávil spoustu času u mladých na chalupě, vysedával tam v houpacím křesle a nechal se rozmazleně obskakovat.

Koukám na Juru a mám neodbytný pocit, že ho tyhle kecičky kámošů a kámošek moc neberou. Ani se nedivím, odjakživa to byl a je věcně uvažující chlápek, který nikdy nemarnil čas tím, čemu říká ptákoviny. Vůbec si ho nedovedu představit, jak třeba v kostkovaných bačkorách prstíčkem poklepává na stěnu akvária a pak si jde přerovnat svou sbírku pivních tácků. Jenže co udělat s tím jeho odpočíváním? Lékaři jsou přece hlavy učené a je dobré je poslouchat.

Pár lidí, kteří to řeší docela bizarním způsobem, už jsem poznal. Například kamarádka Milča mi vyprávěla, že nejkvalitněji si odpočine, když každý rok tráví pár týdnů u svého syna v Americe. „On mě furt tahá na sportovní akce, na baseball, na box, na hokej, na košíkovou i na ten jejich bláznivej fotbal. Já si vždycky s sebou vezmu pletení, kolem řve a šílí dvacet tisíc Američanů, ale já si tam v klídku sedím, štrikuju a je mi blaze. Už jsem takhle upletla spoustu svetrů pro synovy přátele“. Sestřenice Markéta, která má přezdívku Pouštní bouře, si podle svých slov nejlépe odpočne, když se s někým z rodiny pohádá: „Je to slast, pořádně se porafat o nějaký blbosti, člověk je hned takovej vyprázdněnej a vyklidněnej.“ Bývalý kolega Jarda zase jezdí vlakem. Jde na nádraží, koupí si jízdenku na libovolnej vlak, který zrovna odjíždí, dřepne do kupé a civí z okna. Vystoupí namátkou kde ho napadne, usedne na lavičku na peróně a čeká na vlak zpátky. Taky znám chlapa, který denně po tvrdé šichtě kopáče odchází odpočívat do fitcentra, kde dře jako hovado na všemožných cvičebních strojích.

Nic z výše uvedených variant, samozřejmě pro Juru nepřipadá v úvahu. Zoufale si lámu hlavu, jak tomu skvělýmu klukovi pomoci v hledání odpočinkového rytmu, co mu doporučili učení lékaři. Dlouho mě nic nenapadlo, když vtom lup ho, osvítil mě spásný nápad…

Ano, Jura by měl jet největší cyklistický závod světa, totiž slavnou Tour de France. Zrovna teď probíhá, televize ji přenáší a já to denně sleduju. Pozorně poslouchám komentář redaktorů a přísedících odborníků. Zaujalo mě, jak často konstatujou, že ten a ten jezdec se moc nezúčastňuje dění na čele, jen odpočívá v závětří pelotonu. Takže logicky mě napadlo, že kdyby Jura napřel všechny síly, stal se předním světovým cyklistou a nominoval se na Tour, mohl by pak i on po tři týdny vždy několik hodin denně odpočívat v závětří pelotonu. Myslíte si, že je to úplně katastrofálně blbej nápad? Určitě jó, ale já na mou duši žádnej lepší nemám.