„Cestička k domovu krásně se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné.“ To jsem kdysi dávno recitovala v hodině českého jazyka.
Za svůj život jsem vystřídala několik domovů a cest a cestiček poznala až až. Každá byla jiná, protože i návraty byly různé. Jiné ze školy, jiné z práce, jiné po ránu a jiné v noci. A úplně jiné, když jsem se vracela domů jako návštěva, protože můj nový domov byl už jinde.
Než jsem se vdala, bydlela jsem s rodiči u zahradnictví na konci vesnice. Domů jsem chodívala přes Bašovic dvůr. Byl to velký statek, na jedné straně obytná část a chlévy, na druhé straně „vejminek“ a různé kůlny. Dvůr ukončovala veliká stodola a obrovská dřevěná vrata, stále otevřená. Na začátku dvora byla vrata kovaná, dole plná, směrem nahoru z točených kovových tyčí. A rovněž celoročně otevřená. Stodolu i chlévy totiž využívalo JZD.
Bašovi mívali psy. První byl černý mrňous Rita a druhý lovecký pes Argo. Oba jsem měla ráda a znala od štěněte. Krmívala jsem je svou nesnědenou svačinou a mazlila se s nimi, když jsem se vracívala ze školy.
Bašovým samozřejmě vadilo, že jim přes dvůr cárají cizí lidé. Proto JZD postavilo kolem jejich domu novou silnici. A Argo skončil zavřený ve voliéře. Přes den jsem ho nevídala, ale když jsem se vracívala od vlaku večer z odpolední, volávala jsem na něj. Přiběhl a mazlíval se se mnou přes drátěný plot voliéry a nebo přes vrata. Miloval drbání za ušima.
Po vyučení jsem se odstěhovala, později vdala a můj nový domov byl u Lovosic. K rodičům jsem jezdívala málo a když, cestu z nádraží jsem absolvovala autem. Jednou, souhrou podivných náhod, jsem přijela posledním vlakem a šla pěšky tak jako kdysi. Poslední světlo svítilo na návsi, dál jsem šla po paměti. Vrata statku jsem víc tušila než viděla. Ze tmy se ozvalo zakňučení. Nevěřila jsem svým uším. Že by Argo? Blbost, nemůže si mě pamatovat po tolika letech. No ale co kdyby? Popošla jsem. Oči už přivykly tmě. Za vraty stál Argo, snažil se prostrčit hlavu ven, vrtěl ocasem a tichounce kňučel. „Argo, ty kluku, tys mě poznal?“ V tom se rozsvítilo světlo u vchodu do domu. Ustoupila jsem rychle do stínu. „Je tam někdo?“ ozvalo se. I když jsem majitele hlasu dobře znala, neozvala jsem se. Bylo mi jasné, že by pes měl problém a já možná taky.
Naštěstí byl líný jít k vratům. Spokojil se s tichem, zavřel a zhasl.
A my dva? Argo se tiskl k vratům, abych ho mohla drbat a hladit. Já brečela jak želva. Ten pes byl totiž ten večer jediný, kdo mě opravdu rád viděl. A na rozdíl od některých lidí na mě nezapomněl.
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Libuše Münsterová
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
