Když zde, na íčku, čtu, jak jsou skoro všechny zdejší dámy aktivní, jak vycházkují, střádají kilometry, pečou dobroty, hrají si s vnoučaty, obdělávají láskyplně své zahrádky a zahrady, kulturně se vzdělávají nebo si užívají lázeňské pohody, tak mám z toho až mindrák.

Je zajímavé, že tamní pánové se nějakou, jakoukoli, aktivitou příliš nechlubí. V tom za dámami zjevně zaostávají. Ovšem, kromě těch několika málo, kteří se den co den vyžívají v nekončících a zcela neproduktivních debatách na chatu, kde hodlají, zřejmě z nedostatku jiné, lepší zábavy vybudovat nový svět a ještě k tomu, k obrazu svému. Svatá prostoto! To už je skutečně lepší a užitečnější užívat si své lenivé dny.

To já se přiznávám. A stoupnu si zde klidně na veřejný pranýř. Své lenivé dny totiž, čas od času, mívám. V žádném případě je však nehodlám naplnit těmi rádoby intelektuálními a zbytečnými diskusemi, které mě vůbec nebaví, neboť svět nezměním a spíše se jen naštvu. Nebo naštvu někoho jiného.

Mám jiný problém. A bohužel, čím dál tím častější. Při svém občasném psaní, které už dlouhý čas pokládám za nezbytné, a konečně i příjemné naplnění svého života, zjišťuji, že jsem najednou v jakémsi literárním vzduchoprázdnu a že nevím, jak dál. A mně pak nezbývá, než se uchýlit do kouta kuchyně, kde je umístěn koš s nejrůznějšími dobrotami, a doufat, že tam někde, mezi čokoládami a sušenkami, objevím i svou ztracenou invenci. Jak jinak se popasovat s tím protivným, lenivým dnem? Ani pohled na malou Britney, lenivě se rozvalující hned vedle psacího stolu, není příliš povzbudivý.

Když jsem se řádně nasytil, pro jistotu jsem se ještě podíval do slovníku synonym na další výrazy, významově podobné pojmu – lenivý:

Lenošný, zahálčivý, pohodlný, pomalý, zdlouhavý, loudavý, nečinný, lenošivý, nevšímavý, nesnaživý, netečný, lhostejný.

Tak tohle tedy ne! K tomu se nehlásím. Možná jen k termínu lenošný. Ale to skutečně jen částečně. Nepokládám totiž za nutné, neustále hýřit aktivitou a dokazovat nejen sobě, ale i svému okolí, jaký jsem frajer. Přesto, že je to nyní moderní seniorský trend, doporučovaný celou armádou současných a věkem daleko mladších aktivistů.

Vzhledem k tomu, že můj věk se už značně nachýlil, mám na občasný lenivý den snad i právo. Občas se ale, zaplaťpánbůh, vyskytnou i výjimky. Jako právě tato. Jeden lenivý den si mohu pro dnešek škrtnout. Konečně jsem totiž něco napsal.

Jan Zelenka

*

V jednom lenivém dni jsem si připomněla, že mám napsat o lenivém dni. Že Jenda čeká na můj text.

Zmobilizovala jsem své chabé duševní síly. Řekla jsem si: „Lenivý den právě prožíváš, tak napiš, jaký je“. Stálo mě to značné úsilí. Že by byla má mysl lenivá právě proto, že se má zabývat lenivým tématem?

První, co mě napadlo, bylo, že lenivý den je něco jiného než lenošení ve dni nelenivém. Ve dni nelenivém je člověk více či méně aktivní, a když doaktivuje, dopřeje si trochu zaslouženého lenošení. Zatímco v lenivém dni se plácá od ničeho k ničemu a mezitím odpočívá.

Tedy, já jsem byla v tom lenivém dni ráno třikrát nakoupit. Lenivění se dostavilo až poté. Přesněji: po nezbytném hrnku ranního kafe s mlékem. Ten by mě měl ale vybudit k aktivitě. Nevybudil. Možná proto, že jsem, jako většinou, spala špatně. A tak jsem v tom lenivém dni chvíli pobyla na íčku, připravila si k obědu bramborovou kaši s opečeným párkem a cibulí, četla si, zahrála si pár her na tabletu, uvařila si druhé kafe a snědla k němu nadýchaný skořicový preclík. Na chvíli jsem si lehla a zavřela oči, což bylo úlevné, protože se mi zavíraly téměř pořád. A právě v tu chvíli mě napadlo, že mám psát o lenivém dni.

Když se mi v hlavě utvořily první dvě věty, posadila jsem se a začala psát – tužkou na papír. A tím se vracím ke druhému odstavci.

Večer při skypování jsem Jendovi neřekla, že jsem začala psát o lenivém dni, abych ho zbytečně nenatěšila, kdyby se mi druhý den text nelíbil, až ho budu přepisovat do notebooku.

No, a tak ten lenivý den skončil příjemně nelenivě.

Věra Ježková

*