Můj příběh nebude ničím zvláštní, ba naopak. Svatbu jsme měli malou a skromnou. Přála jsem si jen rodiče mé a manžela a svědky. Bylo nás vlastně jen devět. Novomanželé, rodiče, svědek manžela, jeho bratr a má svědkyně, věrná kamarádka Jaruška s manželem. Sice mi přišlo líto, že jsem nepozvala obě švagrové s manžely a mou sestru s dětmi, avšak bála jsem se.

Manžel mé sestry byl alkoholik a zažila jsem s ním dost nepěknou příhodu, jež se mi vryla do srdce a zařekla jsem se, že on na mou svatbu nepůjde. Bohužel to „odnesla“ i má milovaná sestra a malá neteř se synovcem. Sestra by se svému manželovi nepostavila, a sama s dětmi by na mou svatbu nepřišla. Nevím, jestli to bylo tehdy správné rozhodnutí, ale pozdě bycha honit.

Ostatně, bylo mi 22 let, měla jsem svůj rozum a nenechala si do svatby mluvit. Přesto byl svatební den pěkný se vším všudy. Maminka mi nechala ušít krásné bílé krajkové šaty, avšak má hlava opět zaúřadovala. A šaty byly krátké. Žádná vlečka, žádné družičky, žádný věneček. O ten jsem ostatně přišla před svatbou.

Obřad jsme měli na národním výboru
V roce 1983 mě ani ve snu nenapadlo, že bychom své ano mohli říci na louce plné lučního kvítí, s potápěčskou výstrojí pod hladinou moře či udržujíc balanc na bílých konících. Prostě výbor nebo fara a výbor. Pročež my, oba nekřtění, jsme zvolili jednomyslně národní výbor a jednotnou mluvu oddávajícího.

Jako nastávající nevěsta jsem byla pověrčivá a vyplatilo se to
I když jsem byla svéhlavá, pamětliva svatebních obyčejů, měla jsem cosi modrého, půjčeného,  nového a starého, abych manželství jistila. A ve svatební den jsem byla dopoledne schovaná v ložnici mých rodičů, aby mě nastávající neviděl. Avšak dolehla na mě nevěstina nervozita. Kopla jsem do sebe, za přímluvy mé kamarádky, dva panáky a  nervozita byla ta tam. Jenže můj nastávající byl a je velmi pečlivý, rozumný, spolehlivý a ačkoliv potřeboval také panáka, nedal si. Jenže kdyby si dal, neměl by problém, který přišel…

Dej mi levou
Po slavnostním projevu jsme si řekli své ANO. Nyní, již můj manžel, mě krátce políbil. Načež se mi jal navlékat prsten na prsteníček. A jak stál naproti mně, nějak se mu popletly strany a neslyšně syknul:

„Dej mi levou!“

Já na to: „To JE levá!“

Manžel zase tvrdohlavě: „Levou, dej mi levou!!!“

Já na to opět: TO JE LEVÁ!!!“

Když jsme se takhle drahnou chvilku dohadovali, oddávajícímu už bylo divné, proč naše manželství skřípe hned na začátku a přistoupil blíže. To asi manžela přesvědčilo a konečně mi navlékl prsten na LEVÝ prsteníček, kterým jsem mu ostatně celou tu dobu mávala před nosem.

Nakonec jsme všichni pozdvihli sklenku Rossijskoje Igristoje a připili si na zdar všech přítomných manželství. Mimochodem tu lahev jsme si donesli na výbor sami, nejednalo se o žádnou pozornost podniku.

Překvapení na nás čekalo před výborem
Naši kamarádi si počíhali před výborem na, již mého, okroužkovaného manžela. Navíc mu přicvakli s velkou slávou na nohu trestaneckou kouli a hlavu mu navlékli do koňské oprátky, hahaha… Jakože na věky trestanec a pod pantoflem. Jak se mýlili!! Ale to už by byl jiný příběh.

Fotograf, rozbitý talíř a bryndák
Nato jsme přejeli k fotografovi, kde jsme všichni v ateliéru zapózovali dle požadavků paní fotografky, jež za měsíc dodala několik černobílých fotografií. Poté jsme se přesídlili do restaurace ke slavnostnímu obědu. Před vchodem obsluha švihla talířem na zem, takže jsme střepy spolu s manželem poklidili a manžel mě pak přenesl v náručí přes práh… Také nechybělo vzájemné krmení polévkou s bryndáčkem pod bradou.

Jak obyčejné, neorganizované, avšak prožité! Následoval společný odchod do panelákového bytu rodičů, kde naši známí Jaruška s manželem Jiříkem rozproudili zábavu natolik, že jsme v malém obýváčku tančili a zpívali až do rána bílého. Všichni jsme se náramně bavili. Také jsme předčítali svatební blahopřání, která mám dodnes schovaná a opatruji je jako oko v hlavě.

Čekala nás kopa svatebních blahopřání
Komu se dnes poštěstí listovat o svatebním veselí papírovými blahopřáními čítající téměř  šedesát kusů? Načež pro vysvětlenou udávám, že při maturitním večírku jsme si my, spolužáci, věrně slíbili, že každý každému své oznámení a blahopřání pošleme. Což bláznivé mládí učinilo.

Koneckonců svatba maličká, čítající 9 osůbek, žádný plánovaný program, natož tón v tónu, raut a catering, a přesto s manželem letos v prosinci slavíme 40. rubínové výročí naší malé, ale povedené svatby. Pročež souzním s Aničkou, že velikost svatby není zárukou spokojeného manželství…

A co si o tom myslíte vy, milí čtenáři?