Existuje pojem zdravá zvědavost. Komu byla dána, může být rád. Zpravidla jde o lidi, kteří se bez ohledu na věk umí ptát, divit, baví je vyhledávat nové informace a vůbec neznají pochyby typu: teď budu působit trapně, když se zeptám. Když něco nevědí, tak se prostě ptají. Ideální průpravu v tomto směru mají novináři. Ti jsou zvyklí neustále klást otázky a mnohdy se stává, že čtenář, divák či posluchač namítá: proč se ten reportér ptá tak naivně, hloupě, vždyť to je přece jasné, to by měl vědět. Jenže profesionál v tomto oboru ví, že jednoduchá otázka zpravidla zajistí nejlepší odpověď – jednoduchou, vysvětlující. Bohužel, toto pravidlo se neprojevuje v případě rozhovorů s politiky, tam opravdu nefunguje, ale naopak pěkným příkladem je oblíbený moderátor Karel Šíp, který se hostů ptá jednoduše, lehce naivně a podotýká, že někdy není na škodu, když, citujeme „člověk dělá, že je trochu blbej“.

Všimněme si, jak často kladou otázky děti. Mnohým rodičům a prarodičům časem začne lézt na nervy neustálé: proč, proč, proč? Čtyřleté dítě pokládá až tři sta zvídavých otázek denně. Zdá se to přehnaně mnoho? Ale jen si vzpomeňme na takzvané otázkové období, kdy se dítko bylo schopno ptát proč je tráva zelená a proč ptáček létá. Psychologové tvrdí, že kdo má vyptávající se dítě, měl by být rád, protože je to náznak, že potomek nebude pitomec. A podobné je to v každém věku, akorát že v dospělosti mnozí lidé začnou mít pocit, že vyptávání se je projev slabosti, nevědomosti, nevzdělanosti. Tudíž se ptát přestanou.

Psycholog Todd Kashdan se zajímal o lidi, které trápí sociální fobie a úzkosti. „Pracoval jsem s lidmi, kteří trpěli stydlivostí. Báli se, jak je jejich okolí bude hodnotit. Zároveň jsem si všímal opačných typů, kteří žili bohaté společenské životy a vyptával jsem se jich, co cítí během sociálních interakcí. A oni často říkali, že je to zajímalo, že na to byli zvědaví. Uvědomil jsem si, že zvědavost je vlastně metodou, jak se zbavit úzkosti,“ vysvětlil ve své knize s názvem Curios. Uvádí také: „Nové a neznámé aktivity jejichž výsledek je nejistý, přinášejí lidem víc potěšení a zanechávají v nich výraznější vzpomínky než to, co je zavedenou rutinou.“

Do jedné řecké restaurace nedávno přišly dva postarší české páry. Delší dobu koukaly do jídelního lístku.

„Já si dám zase gyros,“ řekla žena.
„Já taky. Se v tom tady stejně nevyznám,“ řekl její partner.
„Vždyť to jíte pořád. Proč nevyzkoušíte něco jiného?“ ptala se další dáma.
„Nevím, co by mi donesli, raději jdu na jistotu.“
„Vždyť jezdíte to Řecka už řadu let, neříkej, že jít pořád to samé.“
„Střídáme pár jídel, které známe.“

A pak začalo krásné představení. Dotyčná zvídavá žena a její partner se začali vyptávat lámanou angličtinou číšníka, co přesně si pod jednotlivými pokrmy představit.

„Je to trapné, co si o nás bude myslet,“ pošeptal si druhý pár.

Číšník ožil. Ochotně vysvětloval, co který název znamená, z čeho je pokrm složen, vyzval dotyčné, ať jdou podívat do kuchyně, přímo do hrnce, protože si navzájem nějak nebyli schopni vyjasnit, co přesně je stifado. Pár si nakonec objednal každý něco jiného, zvědavě od sebe ochutnávali, byli nadšení, že poznali nové chutě, vůně. A bylo jim úplně jedno, co si o nich číšník myslí. Co by si asi tak myslel? Vždyť proto lidé cestují, aby poznávali nové věci. Právě takové turisty mají Řekové nejraději. Ty zvídavé, kteří se o jejich zemi chtějí co nejvíce dozvědět.

Psychologové tvrdí, že zvídaví lidé mají lepší vztahy. Mají více přátel, známých, zejména proto, že si mají o čem povídat. Člověk, který sedí doma a kouká na televizi, si ve společnosti často připadá méněcenný, protože přemýšlí, o čem by měl mluvit. Zvídavý člověk takto neuvažuje. Prostě vypráví, protože má o čem, nebo se vyptává, protože mu nepřijde nevhodné se ptát.

Jistě, je rozdíl mezi zvídavostí, zvědavostí a otravnou snahou získat jakýkoli drb, který by se pak dal nadále šířit.

Slovník spisovného jazyka českého přesně popisuje rozdíl mezi výrazy zvídavý a zvědavý. Zvědavý – takový, který se rád dozvídá, co se ho přímo netýká. Zvídavý – takový, který rád získává nové poznatky. Zvídavost se tedy jeví jako lepší vlastnost než zvědavost, ale ve skutečnosti se mísí, prolínají a někdy je obtížné je od sebe odlišit. Zpravidla na to ale stačí selský rozum a člověk tak nějak vycítí, kdy se někdo vyptává jen ve snaze dozvědět se nějaké klepy a kdy se chce něco dozvědět, kdy jde o obor, který ho opravdu zajímá. Ovšem i klepy do života patří, bez nich by byl nudný a pokud někdo tvrdí, že ho život jiných lidí vůbec nezajímá, je to tak trochu podezřelé. Vždyť právě jiní lidé mohou být inspirací nebo naopak odrazujícím příkladem, zkrátka, z toho co dělají, jak žijí, se dá získat spousta nových poznatků.

Největším nesmyslem ale je připomínat si větu, kterou jsme často slýchávali v dětství. A sice: Kdo je zvědavý, bude brzy starý. Ve skutečnosti je tomu totiž přesně naopak a platí to, co napsal portugalský spisovatel José Saramago: Stáří začíná, když se zvědavost ztratí.