Skočí na okenní parapet a obyčejně to odnese i nějaký kaktus nebo sukulent z mé sbírky.

Kocoury mám tři. Vavřince, mladého Ferdu a starého sousedovic Kukyho, který si myslí, že je náš, a já mu to ani nevyvracím. Domů k sousedům už ani nechodí - je to takový "Kuky se nevrací". Hned po probuzení vyskočím (manžel ještě v posteli procvičuje klouby) a na prvním místě musím obstarat ty chlupáče.

Po ranní hygieně následuje příprava snídaně. Manžel strouhá mrkvičku a připraví i ostatní zeleninu. Já uvařím bylinkový čaj, ten musí být celoročně s medem a citronem. Bylinky si sbíráme sami - kopřivy, černý bez, lipák a hlavně šípky. Někdy si u snídaně připadám jako králík, ale nám to tak vyhovuje.

Po snídani následuje kontrola mé okrasné zahrádky. Každý den se raduji z nějaké nově rozkvetlé kytky nebo keře. V zimě, když nic nekvete a je náhodou poprašek sněhu, tak boty jdou dolů, a následuje krátká procházka na boso - všem doporučuji. Nesmí chybět posezení na houpačce a kochání se přírodou.

A už je čas zahájit přípravy na oběd. Nedělá mi to žádný problém, naopak je to moje velká radost - hlavně spořádání toho výsledku snažení. Pocházím z vesnice, doma jsme chovali i dvě prasátka za rok, a podle toho vypadal i náš jídelníček. Když jsem si ale vzala "Valacha", docela ráda jsem se podřídila jeho chutím. Na jídelníčku u nás musí být brambory na všechny způsoby - placky, bramborové knedlíky a hlavně pečeňáky. Hodně zeleniny, rýže, těstoviny, ryby... Maso jen v neděli, tak nám to oběma vyhovuje. Výjimkou jsou naše výlety, ty jsou vždycky s řízkem a máme rádi i smažák.

Po obědě následuje to, co mám z celého dne nejraději - čas na kafíčko. Dvakrát za týdlen k nám jezdí pojízdná prodejna s pečivem a nabídkou výborných zákusků. Ráda nám i něco malého dobrého upeču. Nesmí chybět našlehané mléko nebo smetana. Když je venku hezky, tak prostírám ve stínu pod slunečníkem. Užíváme si klidu a zpěvu ptáčků. Společnost nám dělají kocouři, kteří vědí, že trošku smetánky zbude i pro ně. 

Potom padne otázka z jedné nebo z druhé strany: "Uděláme okruh?" Bydlíme na konci vesnice a 200 m od našeho domku je golfové hřiště. Taková 2 km procházka okolo něho, kousek přes les a podél potoka zpět po dobrém obědě a kafíčku příjde vždy vhod. Navíc se vracíme ověšeni dřevem z lesa, které se v zimě bude hodit a uděléme něco i pro přírodu, trošku přispějeme k pročištění lesa po kůrovci.

Když se vrátíme unavení z procházky, musíme to vyvážit nějakým odpočinkem. To vždy příjde vhod dobrá knížka nebo si poslechneme oblíbené CD s hudbou. Radost mi dělá i Česká televize - v létě přenosy z Tour de France a v zimě ze světového poháru v biatlonu. To mám ráda, u toho chci klid a všichni vědí, že mě nesmí rušit.

Ono toho klidu u nás zase tak moc nebývá. Máme celkem pět vnoučat (4 vnuky a jednu vnučku), a to je má další velká radost. Těch od starší dcery si už moc neužijeme, jsou skoro dospělé, studují a bydli od nás 400 km. Když byli malí, jezdili k nám skoro na celé prázdniny, a my jsme zase s nimi jezdili v zimě na hory, kde jsme je naučili lyžovat. Od druhé dcery máme ještě tři kluky, a ti jsou u nás, jak se říká, "pečení, vaření". Zvládnou to k nám už sami autobusem, a mají to u nás rádi. Líbí se jim náš potok a to, že si ve křoví můžou stavět různá obydlí a lozit po stromech. Já mám zase radost, že jim u nás chutná, a že se k nám, zatím, rádi vracejí.

K mým radostem patří i moje koníčky. Největší je fotografování. Čtyři roky jsem navštěvovala U3V ve Zlíně obor fotografie. Měla bych už vědět, co je to clona, čas, ohnisková vzdálenost, zoom apod. Mám v tom ale pořád zmatek. Jsem taková reportážní fotografka, mým vzorem je Honza Šibík, ráda fotím lidi. Nemám čas nastavovat nějaké paramentry. Prostě to zmáčknu, a buď se to povede, nebo ne. Pár se jich už povedlo, měla jsem je už párkrát u nás na výstavě. Největším mým úspěchem ale bylo fotografování jedné divadelní premiéry v divadle ve Zlíně. Onemocněl jim fotograf, a moje známá dramaturkyně se na mě obrátila. Výsedek docela ušel, a za odměnu jsme dostali dva lístky na silvestrovské představení s rautem a přátelským posezením. Mohla jsem si vyfotografovat i cestovatele Miroslava Zikmunda a dramatika Milana Uhdeho s partnerkami.

Další mojí radostí je turistika a výlety po celé naší krásné vlasti a někdy i do zahraničí. Letos jsme slavili třicet let od založení turistické skupiny v mém bývalém zaměstnání. Jsme jedna velká rodina, a každý rok spolu jezdíme i na týdenní dovolenou. Mimo tyto kamarády se scházíme už 56 let od maturity se spolužačkami z "ekonomky". Je nás pět, a pořádáme různé dámské jízdy. Bez kamarádů si život nedokážu představit. Jsem tvor společenský. 

Nesmím zapomenout ani na kamarády z našeho protálu pro seniory, z i60. Začalo to nezapomenutelným výletem na elektrokolech z Prahy do Olomouce, kterého jsme se s manželem oba zúčastnili. Potom následovalo několik setkání na různých místech. Při nich jsme poznali, kromě prima lidiček, i zajímavé kouty naší krásné země. Brouzdání po stránkách "íčka" vyplňuje volné chvilky mého dne.

Jak je vidět, můj život se skládá z různých radostí. Byly samozřejmě i chvilky horší i smutné. Ty všechny jsem s rodinou, manželem i kamarády překonala, a momentálně se vezu na vlně radosti a štěstí. Třeba mi to ještě chvilku vydrží. 

Všechny fotografie v článku: Marie Měchurová