„S manželem máme v oblibě také kulturu a cestování. Ale mým největším koníčkem je jednoznačně filmování,“ říká Danuše Kubátová, která už natočila desítky reportáží, dokumentů a krátkých hraných filmů.

Než se dostaneme k vaší největší zállibě, zastavme se u těch ostatních. Tu zručnost jste podělila po rodičích nebo jste se všechno učila sama?
Jsem asi nějak „geneticky namíchaná“. Po mamince jsem zdědila praktičnost, zručnost a zálibu v mnoha ručních pracích. Ona totiž pocházela ze statku, měla Rodinnou školu a hlavně mě naučila ničeho se nebát a vše si zkusit. Myslím, že jsem jí i celkově podobná. Po otci jsem zdědila zálibu ve fotografování a babička mě naučila hrát na klavír a šachy. Do převratu jsem si na sebe šila a pletla téměř všechno. Tenkrát to byla nejen nutnost, ale pro mě to byla i zábava. Po roce 1989 už na šití a pletení nebyl čas a módní oblečení se dalo bez problémů koupit. Teprve v době, kdy jsem ukončila zaměstnání a stala se ze mě seniorka, jsem začala své nové záliby postupně rozšiřovat. Některé jsem však časem ukončila, jako např. orientální tance. Stále mě však baví pletení košíků z pedigu, předvádění oděvů na módních přehlídkách, hraní na klavír, tvoření předmětů z keramiky, fotografování, práce na zahradě, cestování, ale nejvíce se již řadu let věnuji natáčení, stříhání a zpracování krátkých filmů.
Jako manželka bývalého železničáře jsem se stala členkou tří zájmových skupin FISAIC (Mezinárodní organizace zabývající se volným časem železničářů): Film a video, Tvořilky na trati a Literáti na trati. Semináře těchto skupin se pořádají dvakrát ročně, kde si prohlubuji své znalosti v oblasti filmu a v dalších kreativních činnostech, např. batikování, vitráže, techniku EBRU, tvoření z Powertexu. Skupina Literátů na trati ročně vydává kolektivní knihy prózy a poezie. Manžel do nich přispívá povídkami a já básničkami.    

Jakou jste vlastně vystudovala školu?
Protože mě bavily ruční práce, přihlásila jsem se na oděvní průmyslovku do Prahy. Chtěla jsem tvořit návrhy na dámské oděvy. Byl tam však velký nával a nedostala jsem se tam. Nastoupila jsem tedy na gymnázium do Brandýsa nad Labem. Všeobecné vzdělání je v podstatě základ ke všemu a v té době jsem přímo vyhraněná k dalšímu studiu nebyla. Z tohoto mého studijního období si spíše vybavuji jen nostalgické zážitky jako byly taneční, chmelové brigády, plesy a různé školní zábavy.

Po maturitě jste hned nastoupila do zaměstnání?
Ano, hned po maturitě jsem nastoupila do Pražské stavební obnovy jako plánovačka, později jsem zastávala pozici vedoucí účtárny a financování a poté jsem vykonávala funkci metodičky informační soustavy. V podstatě po celou dobu mé profesní dráhy jsem se stále ekonomicky vzdělávala a něco odborného studovala. Ať to byly ekonomické semináře, stále se měnící nové finanční a účetní předpisy, přechody na nové počítačové programy a později jsem se zdokonalovala v němčině. Po rozpadu podniku v roce 1989 jsem přešla do Pražského stavebního servisu, který si v rámci privatizace zakoupila německá firma Knauf. Zde jsem pracovala jako ekonomka až do doby svého odchodu do důchodu.

V kolika letech jste se vdávala?
Kdybych byla přijata na tu pražskou oděvní školu, tak bych se nikdy neseznámila se svým mužem, který v té době pracoval na železnici v Brandýse nad Labem jako výpravčí vlaků. Po maturitě jsem se chtěla už vdávat a žít normální rodinný život. V té době jsem neměla touhu již dále studovat. A tak jsem se v 19 letech vdala a přestěhovala do Čelákovic. Když mi bylo 20 let, narodil se nám první syn a po dostavbě rodinného domku přišel na svět druhý syn. V současnosti mají oba naši synové vlastní rodiny a vnuci jsou ve věku 23, 18, 10 a 4 roky.

S manželem jste už tedy oslavili zlatou svatbu?
Letos v říjnu oslavíme 52 let od našeho sňatku, čili zlatá svatba je už za námi. Stručně mohu konstatovat: pohoda, štěstí, láska a celý život táhneme za jeden provaz.

Dlouholeté vydařené manželství už skoro bývá výjimečné…
Dříve jsem se domnívala, že je to tím, že se málo vidíme. Denně jsem dojížděla tři hodiny do zaměstnání do Prahy a zpět, manžel pracoval na směny. Já šla ráno do práce, on po noční z práce, o víkendu byl často v práci, já zase doma a takto to šlo stále dokola. Ale nebylo to tím, že jsme se tak málo vídali. Nyní, když už jsme spolu řadu let v důchodu, tak je ta pohoda a spokojenost i nadále a žádná „ponorka“ se k nám zatím nedostavila.

                                                                      Fotografie poskytnuty z rodinného archivu Danuše Kubátové

Váš manžel, mimo jiné, velmi podporuje i váš největší koníček, kterým je filmařina. Je to tak?
Manžel mě ve filmařské činnosti aktivně podporuje a spolupracuje se mnou. Zúčastňujeme se společně různých festivalů a soutěží neprofesionálního filmu, např. Rychnovská osmička, Střekovská kamera, Vrážská kamera, Seniorfórum, krajská soutěž ve Zruči n. Sázavou, pak celostátní v Ústí nad Orlicí. Některé mé filmy se promítají na soutěžích i v zahraničí, např. UNICA, KFF v Berlíně a často i na Slovensku.

Jaké filmy točíte a kdo v nich hraje?
Natáčím průběžně podle nápadů a chuti, ale filmy stříhám a dokončuji hlavně na podzim a v zimě, kdy už začne být chladnější počasí a večery jsou delší. V mých krátkých filmech hraje nejen můj manžel, ale také několik kamarádů, zejména z Čelákovic. Je s nimi skvělá spolupráce a všichni hrají přirozeně. Natáčím s nimi hlavně vtipné krátké snímky, bavíme se u toho a po natáčení jdeme na pivo nebo na panáka. Scénáře, většinou jen bodové, si píši sama. Všeobecně je u nás ve filmech málo humoru. Ono totiž natočit vtipnou a laskavou, tedy ne vulgární, komedii je velmi těžké. Jak říkával pan Werich: „Nejkrásnější hudba je lidský smích“. Osobně se nerada dívám na zdlouhavé filmy s těžkou a ponurou tematikou, a nesnáším násilí.

Jak jste se k filmování vlastně dostala? A jaké byly vaše první filmové výtvory?
První kameru, ještě analogovou, jsme si koupili někdy v roce 1995. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že bych se mohla věnovat filmařině. Ze začátku jsem natáčela dovolené, rodinné události a ukládala jsem je celé, tak jak byly natočeny, na VHS. Teprve později jsem u známých uviděla ozvučené a sestříhané video na DVD. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem se amatérskému filmu začala od roku 2009 věnovat intenzivněji a točila jsem vše, co se okolo mě zajímavého dělo. Postupně jsem si začala vybírat výjimečné osobnosti, o kterých jsem točila dokumenty. Ten první a rovnou oceněný byl medailonek s názvem „Maikoland“ o jednom nadšeném slávistickém fandovi. 

Jak dlouho výroba takového krátkého filmu trvá, tedy včetně otitulkování, nahrání hudby?
Je to různé. Nejvíce je složitý dokument o zajímavé osobnosti nebo reportáž. Vždy toho natočím více, většinou dvě až tři hodiny, a pak to stříhám, stříhám a stříhám. Vybírám nejlepší záběry, hledám nejvhodnější hudbu a musí to mít filmovou řeč. Filmy, které posílám do zahraničí, je nutno ještě otitulkovat. Já používám němčinu a mohu konstatovat, že je to dost složité, zejména, když se jedná o dokument, který je dost „upovídaný“. Většina mých filmů mají délku do 10 minut a podle náročnosti na jednom filmu pracuji asi 20 – 40 hodin. Natočení minutového filmu mi dá podstatně méně práce, ale i tam je opět náročné stříhání, protože celý příběh nesmí být delší než jedna minuta. Jedná se zejména o malé hrané hříčky pro pobavení.

Co vám vlastně filmování přináší?
Každé natáčení má svou atmosféru, nikdo mě do ničeho nenutí, a tak mám pěkné vzpomínky na všechny natáčecí dny. A hlavně dělám filmy zejména pro diváky, ne jen pro soutěžní poroty. Těší mě, když získám nějaké ocenění, ale není to pro mě to úplně nejdůležitější. Radost z toho pochopitelně mám. Je to sice jen ten krátký a krásný okamžik, když se vyhlašují výsledky, třeba něco vyhraji, jdu si za potlesku diváků pro diplom a cenu. Pak ještě nějaké gratulace, diplom dám doma do šanonu, cenu na poličku a potom už nic. A jede se zase dál! Letos mě nejvíce potěšila „Cena diváka“ v kategorii minuta film na celostátní soutěži České vize v Ústí nad Orlicí. Vyhraný velký dort jsem na místě rozkrájela a společně byl s diváky sněden. Všechny snímky veřejného charakteru také prezentuji pod svým jménem na YouTube.com, zde mám i zpětnou vazbu. Na tomto internetovém serveru mám umístěno již asi 180 videí, které jsou kdykoliv ke zhlédnutí. Řadu filmů jsem také umístila i na váš internetový portál i60.

Které z těch filmařských ocenění, o kterých jste mluvila, jsou pro vás nejcennější?
Za svůj největší filmařský úspěch považuji získání „Hlavní ceny“ v evropské soutěži v Berlíně „KurzFilmFestival a „Zlatou medaili UNICA“ ve světové soutěži v Dortmundu. Obě tato ocenění mi byla udělena v roce 2017 za snímek Rozchod.

Je vidět, že si penzi velmi užíváte, je to tak? Umíte odpočívat?
Po dokončení své profesní činnosti jsem byla přesvědčena, že okruh mých známých a kamarádů je uzavřen. Ale opak je pravdou. Díky těmto svým dalším aktivitám jsem poznala řadu zajímavých a pozitivních lidí. Ráda se s nimi setkávám a získávám tak další podněty a inspiraci. Můj odpočinek je vlastně různorodá činnost, tedy kromě žehlení a luxování. Ale nemusí to být jenom tvoření, uspokojuje mě i práce na zahrádce. A zejména mi dodává energii naše velká rodina.

Přesto se zeptám, bojíte se stáří?
Stáří se nebojím. Máme s manželem zatím stále dost nápadů, zájmů a přátel. A pokud nám zdraví dovolí, tak věřím, že nás život bude bavit i nadále. Rádi bychom teď zastavili čas, ale to se bohužel ještě nikomu na světě nepodařilo.  

Jedno z oceněných videí Danuše Kubátové - snímek "Rozchod":