Tak na tuto otázku jsem hledal odpověď už několik desítek měsíců. A myslím, že jsem na ni konečně přišel. A taky si myslím, že by vás to mohlo zajímat. A třeba taky ne, to se uvidí. :-)

Začal bych úryvkem z jedné mé oblíbené knihy: V podstatě je mládí mnohem osamělejší než stáří.

Vzhledem k věku musím s tímto tvrzením naprosto souhlasit. Když jsem byl malým klukem, snil jsem o dokonalém světě. O Platónově republice, o Rychlých šípech a věřil tomu, že dobro vítězí. Možná jsme jako děti všichni takoví, nevnímáme to špatné a jsme před tím i svými rodiči chráněni.
Pak přišla puberta, první lásky a první pracovní zkušenosti. Přišlo i vystřízlivění z ideálů Platóna a pana Foglara, ale svět se točil dál. Přicházely dny veselé i smutné a člověk zapomněl na své postoje, na svou hrdost a vyměnil ji za lepší částku na výplatní pásce anebo klidnější a pohodlnější život.
Vím, bude to působit až nepatřičně od člověka, kluka, kterému je teprve 30 let, ale je to můj pocit a vnímání. Neurážejte te se tedy prosím. :-)

Do života dospělých jsem vstoupil ještě jako dítě, neměl jsem to štěstí jako jiní, kteří mohli studovat a maminka je držela za ucho u knížky. Ne, já musel živit rodinu, starat se o nemocné rodiče, pomáhat jim. A tak jsem ve svých 15 letech den co den ráno na 7:30 uháněl do školy a domů se vracel v noci, někdy i po půlnoci, a ne jako jiní ze zábav ale ze zaměstnání.

Dnes už sedím prakticky bez vzdělání v kanceláři, vedu prodejní, nákupní a výrobní tým e-shopu s 200milionovým obratem a zjišťuji, že jsem možná až moc zavíral oči nad některými věcmi.
Jsem dobrý šéf? Mají mě lidi rádi? A neničím vlastně já sám sebe tím, co občas na obdobné pozici musí člověk jako já udělat? A musí to vůbec udělat?
Říkám si: Udělal by tohle Dušín nebo Červenáček? Jak by se asi tvářil Platón nebo Sokrates, kdyby viděli dnešní Republiku, dnešní "rovné" uspořádaní světa. Uronil by pan Jan Masaryk slzu za dnešní dobu?
A byla nějaká doba opravdu jiná?

Troufám si dle svých znalostí říct, že nebyla, ale lidé byli jiní. V každé době po světě chodili lidé dobří a lidé zlí. V každé době byly dny veselé a smutné. Jen dnes mi přijde, že my mladí začínáme být slepí. Dnes už není moc zlých nebo dobrých, je plno slepých, kteří nechtějí vidět to co by mělo být viděno. A já musím říct, že i já takový byl! I já jsem vyměňoval svědomí za pozlátko a točil se podle větru.

A přesně v tyto beznadějné chvíle jsem utíkal do svého nového ideálního světa, do svého nového ideálního státu. Na portál i60 a proč? Protože ty vaše vzpomínkové články, historické rodinné příběhy nebo úvahy mě vždy utvrdily v tom, že nakonec všechno dobře dopadne. A pokud to ještě dobře nedopadlo tak to znamená, že ještě není konec.

Ale ono to tak úplně není a samo dobře nikdy nic nedopadne. Ono se samo nic neudělá. Ono ten pán se jménem Sá Mo toho bez našeho přičinění moc nezmůže.

A právě proto jsem se dnes, při dopisování toho textu rozhodl. Rozhodl jsem se, že až do konce života budu žít jednou nohou v tom ideálním světě Platónovy republiky (u nás v CZ se dílo jmenuje Ústava), světa i60 a Foglarových děl a druhou nohou v tom světě reálném.
A i když dnešní dobu nezměním, budu se alespoň snažit změnit své nejbližší okolí. A snad alespoň těm mým nejbližším z rodiny a těm svěřeným lidem v práci budu moct sehrát v životě roli novodobého Mirka Dušína.

A proč se rvát za cizí? Protože už Malý Princ věděl, že se navěky stáváme zodpovědnými za lidi, které k sobě připoutáme. Takže už vlastně nejsou cizí, že?
Úryvek v úvodu je z deníku Anny Frankové a pochází ze zápisu s datem sobota 15. července 1944. Napsala jej v tajném bytě za kancelářemi firmy Opekta 21 dnů před tím, než oberscharführer SS Karl Josef Silberbauer zastavil auto u domu číslo 263. A víte že tento rok připadal datum 15 července opět na sobotu? A já začal psát svůj první text na i60.

Jen doplním, že možná svým novým přístupem nezměním jen nejbližší okruh lidí. Dnes asi před 10 minutami mě oslovila při mé kuřácké pauze starší dáma, nemohlo ji být víc než 70 let. Ptala se mě, co je dnes vlastně za den. Dříve bych ji odbyl rychlou odpovědí a pak přemýšlel nad tím, jak musí být popletená, že to vlastně neví.

Díky vám všem v mém novém ideálním světě už vím, že nebyla popletená, pouze pro ni každý den splynul v jeden okamžik. Přiznám se, přestávku jsem nedodržel, zdržel jsem se s ní. Pobavil se s ní o tom, kam jde. Bavili jsme se o tom, jak jí manžel před lety opustil a co dělají děti a vnuci.
Po asi 10 minutách jsme se rozloučili vzájemným úsměvem a já věřím, že jsem ji zpříjemnil jeden všední páteční den, stejně tak jako ho ona zpříjemnila mně.

Zůstal jsem ještě chvíli stát se svou neřestí v ruce a přemýšlel. Skutečně nevěděla, co je dnes za den? Anebo chtěla jen rozbít okovy samoty panelového bytu a prohodit pár milých slov s někým jako jsem já? A čím jsem si vlastně zasloužil tu čest, že jsem to byl dnes já?

Říká se, že jakýkoliv takový úvahový text je dobré zakončit nějakým citátem. Ono to, co chceme říct, vždy někdo jiný už řekl a mnohdy mnohem lépe než my, tak proč toho nevyužít? Já toto pravidlo dnes poruším a zakončím tento text slovy mé oblíbené modlitby, ke které údajně hudbu složil skladatel Mozart. Je to nejen zakončení mého textu, ale i mé přání do dnešní doby.

Dona nobis pacem - Bože, dej nám mír.
https://www.youtube.com/watch?v=OSdGW_HBrLE

Přikládám jako odkaz na youtube.com
Fotku v úvodu jsem fotil před 14 lety při jedné cestě se psem. Nazval jsem ji sám pro sebe: Brána ze světa.