Na jednom cestovatelském serveru jsem kdysi četl, že v Římě je dopravní špička od samého rána až do pozdní noci a přejít ve dne jakoukoli z hlavních římských ulic je silný adrenalinový zážitek. Na to jsem si vzpomněl, když jsem jednoho květnového dne se ženou potřeboval přejít velmi živou římskou ulicí, zcela zaplněnou auty a motorkami v obou směrech. A semafor nikde. Přesto jsem pln naděje vykročil a vnořil se do davu aut.

„Ježíšmarjá, vždyť tě zajedou, co blbneš?“ ozvala se moje žena hodně nahlas. Ozvalo se hlasité troubení a jeden muž na skútru na mne cosi křičel. Neumím italsky, ale slušné to asi nebylo.

Přežil jsem tuto svou odvážnou exhibici, a podnítil tím i svou ženu, aby se pokusila o totéž. Opět mohutné troubení, ale auta kupodivu zastavila a Eva mohla velmi zrychlenou chůzí šťastně přejít na druhou stranu ulice. Ten článek nelhal. Bylo to skutečně skoro o život.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněl o čtyři roky později, když jsem se ženou a ještě dvěma přáteli vystoupil před půlnocí z  taxíku na parkovišti, hned vedle široké, šestiproudé káhirské ulice Al Qa´ed Street, přímo v centru desetimilionového města. Dostali jsme totiž bláznivý nápad prohlédnout si velkou káhirskou atrakci, slavný a ohromný bazar Khan el-Khalili v noci.

Když jsme, v  pokročilé již káhirské noci, vystoupili z taxíku, zjistili jsme, že ten proslavený bazar je na druhé straně ulice. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že pisatel onoho římského varování zřejmě nikdy v životě nebyl v Káhiře. Mezi námi a bazarem byla totiž široká ulice, po níž se bez jakékoli možné mezery valila v nepřetržitém proudu auta v obou směrech. Vůbec se nedalo zjistit, kolik je tu vlastně jízdních pruhů. Auta byla těsně u sebe a využívala každé volné místo.

Chvíli jsme bezradně stáli a sledovali provoz. Po chvíli se jeden domorodec z naší strany bez váhání ponořil do toho neustále plynoucího proudu aut. A po něm další. Dokonce i žena s malým dítětem v kočárku. Auta před nimi zpomalila a těch pár se za neustálého troubení řidičů úspěšně dostalo na druhou stranu. Podívali jsme se všichni na sebe, já jsem pro jistotu vzal ženu za ruku a s obavami jsme se také pustili do toho šíleného proudu aut.

Jestliže byl přechod římské ulice adrenalinovým zážitkem, tak toto bylo doslova boj o holý život. Přežili jsme to. Auta troubila, kličkovala mezi námi a nakonec vše dobře dopadlo.

To jsem však od  Věčného města odbočil hodně daleko. Vraťme se nyní do jarního Říma. Je počátek května roku 2007.