„Co kdybychom jeli příští rok do Jugoslávie?“ přivřela oči Jaruška a ovinula manželovi ruce kolem krku. „Udělali bychom si krásnou dovolenou, než půjde Jaroušek do školy,“ zasnila se.

„No, to by bylo bezvadný,“ zatoužil i Pepa po Jadranu. „Ale víš, co by nás čekalo?“
Povzdechla. Bylo září 1975 a oni měli pár týdnů na to, aby do konce listopadu podali všechny žádosti a zkusili sehnat povolení k výjezdu...

Pepa sedl a sepsal seznam, co všechno je třeba zvládnout:
Za prvé: Dojít k alergologovi, aby napsal pro Jarouška doporučení k pobytu u moře. Bez toho bylo skoro marné dávat si žádost do banky a platit za kolky. „Naopak s lékařským doporučením bychom měli body do bankovního pořadníku získat,“ hloubá Pepa.

Za druhé: Valuty. Komise v bance sestavuje svůj pořadník právě podle zásluh a lékařských doporučení. Ale hlavně podle známostí soudruha ředitele.
„Já znám v bance, bouhužel, pouze pana Svobodu, co chodí s obálkami na poštu...“ uvažuje nahlas Pepa. „Ale také zařizuje různé opravy... a říká se, že sežene téměř všechno,“ připomíná Jaruška.
Za třetí: Požádat o doporučení ROH - Revoluční odborové hnutí, kde zkontrolují, zda máme zaplacené členské známky. „Když budeme chodit na schůze - a to na podzim 1975 teď budeme -, tak s odbory nebude problém,“ promýšlí Pepa.
Za čtvrté: Požádat o výjezd do Jugoslávie na personálním oddělení. A tam podepsat, že s nikým, natož s českýma emigrantama, kteří utekli z ČSSR, nebudeme navazovat styky. Zároveň také podepíšeme mlčenlivost, že nehneme brvou, kdyby se nás ti emigranti na něco ptali. Třeba jak se máme, jak se nám daří a na podobně tajné věci.
A konečně za páté, uzavírá Pepa svůj seznam: „Musím odevzdat vojenskou knížku na Vojenskou správu. Tam mi dají potvrzení, které musím vzít s sebou, že jsem jí skutečně odevzdal. „Jde zřejmě o to, že by ses mohl přihlásit na vojnu v Jugoslávii ještě jednou,“ směje se Jaruška a připomíná, že si do zahraničí nesmějí brát ani občanský průkaz. Když máš u sebe pas, nesmíš mít také občanku. Nevím přesně proč, ale dva tak důležité dokumenty nesmějí být vedle sebe, ani kdybys je měla odděleně v jedné a v druhé kapse.

„To ale bude stát peněz, viď?“ přemýšlí Jaruška. „Když zavaříme maso do sklenic, koupíme šišky suchýho salámu, nějakou konzervu, lanšmíty, paštiky, máslo dáme do termosky, sádlo do kameňáku, chleba zabalíme do utěrek, koupíme bonbóny a sušenky, taky musíme vzít brambory, sůl, cukr, olej a pepř a na cestu upečeš řízky. Když to všechno dáme takhle dohromady, nebude dovolená tak drahá,“ zvažuje Pepa. „Jo, a vajíčka. Třicet nebo šedesát? Co myslíš?“ ověřuje Maruška u manžela. „Nezapomeň pivo. Dvě basy se do auta vejdou,“ odhaduje Pepa a taky musíme zavčasu shánět mapu Evropy, protože před létem už určitě nebude k dostání (jen Jugoslávii nikde neprodávají...)

„Já si musím koupit nějaké triko, abych tam nedělala ostudu a plavky. Ty jsou taky starý“.

 „A já se zase musím přihlásit do Autoklubu, abych si mohl půjčit kufřík z náhradníma dílama na auto. To je náhodou bezvadná věc, kdyby se nám po cestě stalo něco s autem tak v tom kufříku je všechno. Jsou v tom kompletní náhradní díly na škodovku“.

„Já eště vezmu tu starou pánvičku. Nebo mám koupit novou? Aby neřekli, že jsme nějaký chudáci.“

„Ještě si musím přibalit montérky, kdybych třeba musel měnit olej nebo kdybychom píchli. Teď jsem si vzpomněl, ještě musím sebou vzít olej a kanystr na benzin“.

„Pepane a vejdeme se do auta taky my?“

„Neboj, to se tam naskládá. Uvidíš.“

„A kdy myslíš, že bychom jeli?“

„No jó. Vlastně ani nevíme, jestli někam pojedeme. Je září a do konce listopadu musíme podat ty žádosti a teprve pak uvidíme“.

O čtyřicet let později jsou Pepa s Jaruškou v důchodu.
„Pepo, zvoní ti mobil!“ říká Jaruška. Volá jejich syn Jaroušek. Prý se doma zrovna rozhodli jet s dětmi na pár dní do Chorvatska: „Nechcete jet s námi?“
„Počkej, já se zeptám babičky,“ kýve hlavou Pepa. „A kdy? Jo už tuhle sobotu?!“
Jaruška kývne, ovine Pepovi ruce kolem krku a zasní se: „Myslíš, že se nám v tý Jugošce bude líbit jako tenkrát?“ A oba už se těší na moře.
Na to moře, kde si v pětasemdesátým užívali nejkrásnější dovolenou. Tehdy jim totiž opravdu pomohl ten pan Svoboda, co dokázal sehnat všecko. Zlatej člověk. Když někdo pracoval v bance, byť jako poslíček, byla to přece jen šajba...

Všechna jména jsou smyšlená, ale příběh je pravdivý.