Každý máme třináctou komnatu. Temnou minulost. Tajemství. Jdu se svou kůží na trh a přiznávám se užaslým čtenářům. Ano, byla jsem tři roky v ústavu.
Ústav měl sídlo, podržte se, přímo v centru matičky Prahy pod Domem potravin na Václavském náměstí! Jmenoval se Školský ústav umělecké výroby a spolu se mnou ho navštěvovalo hejno holek a bohužel žádný kluk.
O ústavu jsem se dozvěděla na kurzu kreslení na Žižkově. Tam mi kamarádka sdělila, že se do něj chystá vstoupit, jelikož nastal ten správný čas a přijímají nové studentky. To se stalo vždycky jednou za tři roky, když předchozí běh skončil. Jednalo se o nástavbové studium po maturitě, a bylo to správné místo pro ty, které nevzali na AVU nebo UMPRUM. Na tuhle školu brali bez ohledu na politický škraloup. Ústav totiž spadal pod ministerstvo kultury a ne pod ministerstvo školství. No a tak jsem se v září roku 1976 ocitla v ústavu. Byly to výjimečné tři roky, v nichž jsem se naučila tkát, paličkovat, vyšívat a navrhovat, taky jsem se stihla vdát a narodila se mi dcera. Ta přišla na svět o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem, a od října jsem bez problémů chodila do ústavu i s kočárkem. Ve třetím ročníku jsem dokonce začala externě pracovat v Československé televizi jako malířka pozadí a ještě jsem stačila vytvořit a obhájit klauzurní práci - tkaný koberec - a složit závěrečné zkoušky. To víte, v ústavu je to vždycky maličko postavené na hlavu.
Pravda, vzala jsem to trochu hákem, ale v té době to bylo jiné než teď. Nemohli jsme studovat, nemohli jsme cestovat, nemohli jsme svobodně dýchat. Mohli jsme se vdávat a ženit, množit se a brát si novomanželskou půjčku. Sny o životě ve svobodě jsme si mohli nechat zajít. Ústav kupodivu poskytoval největší možnou svobodu v té době. Bylo to krásných pár let, kdy jsme si mohly malovat, tkát a paličkovat a nikdo nás neotravoval nechutnými předměty jako byly na střední škole. Měly jsme jen dějiny umění, technologii a odbornou ruštinu. Výuka ruštiny spočívala v tom, že k nám první hodinu přišla krásná Ruska, která nám lámanou češtinou oznámila, že pochází ze Sibiře. Aby se odtamtud dostala, provdala se do Moskvy, tam si nabrnkla českého studenta a znovu se provdala do Prahy. Teď že má v úmyslu v nejbližších dnech rozvod a posléze sňatek se západním Němcem. No a ze západního Německa že to už bude krůček k vysněné Americe. Pak jsme se dohodly, která z nás chce mocí mermo jedničku z odborné ruštiny, a které stačí dvojka. Ruska si to pečlivě zaznamenala a od té doby jsme ji neviděly.
V ústavu vládl velmi sympatický režim, tvůrčí atmosféra a naše profesorky a profesoři byli ze stejného těsta jako my studentky. Prostě jsme tak trochu nezapadali do školních škatulek. Já jsem měla nejradši hodiny kreslení, figuru a navrhování. Pak jsem si taky oblíbila tkaní. Paličkování, šitou krajku a vyšívání jsem ráda neměla. Bylo to na můj vkus moc titěrné a na rozdíl od svých spolužaček jsem své práce tvořila ve Stromovce, zatímco mi dítko v kočárku spalo. Měla jsem vždycky pocit, že můj výtvor je perfektní, ale ten mě opustil v momentě, kdy jsem výrobek přinesla do školy a položila ho vedle naprosto dokonalých výtvorů ostatních studentek. Můj byl co do kvality vždycky o několik tříd níž. V naší třídě nás bylo dvanáct holek a ještě dlouho jsme se po skončení studia scházely.
Je to už dávno, ale dodnes na svoje studia ráda vzpomínám, obzvlášť, když jsem zjistila, že ve smíšeném sboru Gaudium Praha mám spolužačku. Kamarádka Věra ze sboru byla totiž v ústavu tři roky přede mnou a měla stejný osud. Na vysokou ji nevzali a v ústavu studovala i s dítkem, jen s tím rozdílem, že to její dítko byl kluk.
Vidíte, svět je malý a všichni jednou skončíme buď v ústavu, nebo ve smíšeném sboru, a tak to má být. Tak je to správné.
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Libuše Münsterová
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu.…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
