Hank byl kopec v lesích nedaleko mého rodného města. Jelikož byl extra strmý, skoro jako Sněžka, rostlo na něm mnohem víc hub než kdekoli jinde, protože naše rodina byla jediná, kdo se na něj byl ochoten drápat. Houby v našich lesích rostly všude, ale na Hanku to byla tutovka, a ještě jste tam nepotkali živáčka, protože jen blázen by tam lezl. 

Ovšem ještě předtím, než tatínek vydal povel, proběhl obvyklý dialog mezi mými rodiči. Oba byli v obýváku, maminka seděla u stolu a buď hrála pasiáns nebo četla, ale vždycky u toho pila kafe a kouřila, a tatínek vždycky ležel na gauči a studoval odbornou literaturu. Pak maminka navrhla, že by se mohlo jet na houby, když je ta sezóna a tatínek pokaždé zavrčel, že je to blbej nápad, když on zrovna nemá vůbec čas, jelikož studuje tu odbornou literaturu. Maminka na to nic neřekla, dál si četla nebo koukala do karet a čekala. Tatínek po dvaceti minutách až půl hodině zavřel lékařský časopis, zamyslel se a pronesl už výše zmíněnou větu.

Maminka s přibývajícími léty Hank neměla ráda, protože ji bolely nohy, a když už se na něj vyšplhala, tak měla před očima rudo a houby neviděla. Nakonec to vypadalo tak, že na kopec jsme šplhaly my se sestrou a náš tatínek, a maminka hledala hříbky na jeho úpatí. Zajímavé bylo, že měla kolikrát svou speciální houbovou tašku víc nacpanou než táta. Pro něj to ale byla otázka cti, jakási zkouška mužnosti, a zanic by nepřiznal, že výstupem na onen kopec už vidí taky jen mžitky a ne houby.

Tatínek zavelel - jedeme na Hank - i tehdy, když jsem já byla v devátém měsíci těhotenství a první termín už proběhl. Jelikož jsem byla dcera poslušná, jela jsem rodiči a na nesmělou poznámku mé maminky, jestli to není přece jen trochu riskantní, tatínek rázně odvětil, že ví, co dělá, je přece lékař a čerstvý vzduch ve výškách udělá holce jen dobře.

Hub tenkrát rostla spousta, tatínek s maminkou jich měli kvanta, jen já měla sotva na dně. Tatínek se divil, prý jsem jich teoreticky měla najít za dva. Po příjezdu domů se celá léta opakovala stejná scéna. Tatínek opět zalehl na gauč a pokračoval v odborném studiu. My ostatní jsme rozložili noviny a čistili do pozdních nočních hodin bohaté úlovky. Nejhůř se čistily ty tatínkovy. Nevím, jak to dělal, ale ke každému hřibu strčil do tašky i kus lesní půdy často i s jejími živými obyvateli. Prostě náš tatínek se takovou přízemní činností, jako je okrajování a čištění hub, nezabýval, on byl lovec, a na tuto podřadnou práci měl lidi. Nejdřív mě, sestru a maminku, a když jsme se sestrou byly už dospělé a bydlely jinde, tak jen tu maminku. Ten večer jsem ovšem nestačila mamince s houbami pomoci, natož je ochutnat, jelikož mi po příjezdu z hub praskla voda a já místo čištění šla do porodnice.

Občas se v tatínkovi probudila nepokojná krev objevitele a nejeli jsme ani na Hank, ani na jiné oblíbené místo, jeli jsme do neznáma objevovat další zaslíbenou zemi houbařů. Jednou jsme zajeli dost daleko za hranice našeho houbařského revíru. Moje sestra  studovala v Brně vysokou školu a na houby s námi moc nejezdila, tenkrát ale s námi byla i ona. Sestra byla vždycky citlivka a tehdy řešila nějakou citovou krizi, která jí velela neustále vzdychat, civět do dálky a truchlit. Nám ostatním neprozradila, čeho respektive koho se její rozervaný stav týká, na to jsme byli příliš přízemní, ale na houby s námi jela, neboť tatínek lékař opět použil svou oblíbenou větu, že čerstvý skoro horský vzduch udělá holce dobře. Tady musím poznamenat, že u nás doma v rodině lékařově jsme neměli ani aspirin a všechno se léčilo čerstvým vzduchem. Jak maminka lakonicky pronášela, kovářova kobyla a ševcova žena...

Tatínek nás tehdy odvážně vyvezl opravdu daleko. Vylezli jsme z našeho starého wartburgu na zcela neznámém místě hluboko v lesích, kde to vypadalo velmi slibně co do množství hub, jelikož jsme cestou nepotkali několik kilometrů ani auto natož houbaře s košíkem. Maminka nabádala k opatrnosti a radila držet se pohromadě. To ovšem nebylo nic pro sestru. Ta potřebovala bloudit sama se svým rozervaným nitrem a nemít za patama halekající rodiče a pubertální mladší sestru. A co myslíte, samozřejmě se nám sestra v těch hlubokých hvozdech ztratila. A navíc tam ani ty houby skoro nerostly, na to byly ty lesy příliš temné a plné močálů. Seděli jsme na kládě u auta a doufali, že u sestry zvítězí zdravý rozum nad rozervaností duše, a že najde cestu zpět. Po několika hodinách se konečně na kraj lesa vypotácela uřícená postavička. Na rozdíl od nás měla plný košík.

„Myslela jsem, že je to můj konec, že nenajdu cestu. A kolem mě kroužili supi!" Sestra líčila svou anabázi celou cestu domů a pořád opakovala, že je šťastná, že žije a nějakej frajer libovej jí může bejt ukradenej.

„Co jsem říkal," usmíval se tatínek, „že ten vzduch udělá holce dobře!"

V atlasu hub jsme vyčetli, že sestřiny nasbírané houby jsou prudce jedovaté, zkrátka, tehdy jsme žádné nové místo neobjevili, a až do prvních mrazů jsme jezdili na Hank.

Jo jo, to tenkrát ještě houby rostly, dnes by se tatínek divil, i když to začíná vypadat slibně. Mně houbařská vášeň zůstala, ale tady na kraji Prahy to není ono jako v těch krásných lesích na Hané. Letos jsem se na houby ještě nevypravila, a tak mi nezbývá, než vzpomínat na dětství a aspoň v duchu být zase na Hanku s tátou a maminkou. Jako dnes slyším tatínka, jak pokaždé říká mamince: „To jsem měl ale výbornej nápad, jet na houby!"

11. srpna, na můj svátek, to bylo třicet let, co mi zemřela maminka...