O tom, že půjdu do řádného starobního důchodu, jsem se rozhodla sama a zcela dobrovolně. Chvíli jsem přesluhovala, ale už jsem se cítila unavená a mírně vyhořelá. Vyhodnotila jsem to tak, že prostě nastal čas.

První důchodové dny mě zaplavila jakási eufórie. Nic nemusím. Žádné vstávání, žádné nahánění autobusu, žádné pracovní povinnosti, žádné služební cesty, svoboda, volnost a spousta času. Prostě si budu dělat, co budu chtít. A konečně uklidím sklep, byt, přečtu všechny nedočtené knihy a budu se věnovat rodině, přátelům, koníčkům a všemu, na co mi nezbýval čas. Budu jezdit na výlety, zahradu budu mít jak ze žurnálu.

Ale myšlenky na dnes již bývalé kolegy a kolegyně přetrvávaly, každodenní pracovní rituály a stereotypy se mi vryly pod kůži a najednou mi začaly jaksi chybět. Zkraje jsem ještě měla hodně telefonátů, které se týkaly mé práce a já měla chvíli pocit, že jsem nepostradatelná, ale brzy jsem přišla na to, že tomu tak není.

Manžel odcházel každý den do práce a já jsem najednou měla pocit, že mojí životní náplní bude jen to, aby měl navařeno, nakoupeno a naklizeno. Jenže on nic takového až tak moc nevyžadoval. Na všechna předsevzetí jsem zapomněla, vůbec do ničeho se mi nechtělo, najednou mi všechno připadalo zbytečné. „Tak to asi budu na tom světě úplně marná,“ přemítala jsem. Někde uvnitř mě se ale rozběhl jakýsi hnací motor, který mě nutil neustále něco dělat, plnit úkoly, které si dám třeba i já sama, jako bych neuměla odpočívat. A když jsem se oddala sladkému nicnedělání, stejně jsem to nevydržela dlouho a měla jsem pocit promarněného času. To je ve mně vryto asi z dob dávno minulých.

„To nemůžu nechat jen tak,“ řekla jsem si. Konečně jsem se dala jsem se  do úklidu. Při vyklízení skříně na mě z jejích útrob vypadly háčky po babičce. Vzpomněla jsem si, jak mě učila háčkovat a jaké krásné věci sama vytvářela. Pořídila jsem si nějaká klubíčka a pustila se do prvních výtvorů. Kupodivu dopadly docela dobře, a tak jsem pokračovala. Na sociálních sítích jsem se přidala do skupin, kde se to ručními pracemi jen hemží a získala jsem plno virtuálních kamarádek. Právě, virtuálních. Chyběl mi najednou ten shon, kontakt s lidmi. V tu dobu mi kamarádka navrhla, že bych svoje výrobky mohla ukázat na jedné předvánoční akci. Naháčkovala jsem, co se dalo a šla jsem se svojí kůží na trh. Byla jsem nesmírně potěšena, o mé výrobky byl zájem a vše bylo ve chvilce prodáno a dokonce se objevily i další objednávky. Nejvíc mě těšilo, že se lidé zastavili, ptali se, jak se co dělá a sdělovali mi svoje zkušenosti s ručními pracemi.

V tu chvíli se v mé hlavince zrodil úžasný nápad: „Co kdybych svoje výrobky prodávala?“ Háčkování mě začalo nesmírně bavit a přivýdělek k důchodu by také nebyl marný. Zašla jsem tedy na patřičné úřady a svoji činnost zlegalizovala. Nápadů, co uháčkovat, jsem měla plnou hlavu, docela jsem se rozjela. Začala jsem přemýšlet, jak vše vylepšit a jak postupovat, aby se můj koníček nestal nepříjemnou povinností a také, aby mi neupadly ruce a neničil se zrak. Časem mě ale to nadšení přešlo, protože se přesně tohle stalo, ruce bolí a oční čočka bude muset být brzy vyměněna.

Jednoho dne mi zavolala dcera. Provozuje e-shop a potřebovala nutně pomoc. První úkol zněl napsat nějaké popisky a článečky k jejím produktům.  To jsem ráda udělala, ale časem přišla s tím, že bych jí mohla pomoci při balení a expedici výrobků. Neodmítla jsem, proč to nezkusit. Časem se z nás stal dobrý pracovní tým a já při setkávání s přepravci pookřála. Z počáteční výpomoci se stal krátký pracovní úvazek, který trvá i nadále. Když je občas dcera na nervy, předávám ji svoje pracovní zkušenosti, vše jsem stokrát zažila a kolikrát se také z pracovních úkolů hroutila. Navíc některé moje nápady dcera ocenila a praktikuje je dodnes, i když zkraje mi vyčinila, že ji zvyšuji náklady. Například, že lepím na obálky samolepky. Pravda, je to trochu zbytečné, ale když zákazníci psali, že jim udělalo hezčí den nalepené srdíčko, nechala mi dcera v mé kreativitě absolutní volnost. Jen jednou se vztekala, a to když jsem popletla zásilky a pánovi, co si objednal košilové knoflíčky, jsem poslala piercing. Pán se samozřejmě vztekal taky, no bodejť by ne. Takže to chce soustředění a opravdu vše kontrolovat. 

Stále mi zbývá dost volného času na další činnosti, jako je pobyt na chatičce, kterou stále budujeme, na zahrádku, setkávání s kamarádkami a občas i s bývalými kolegy, na výlety. Objevuji krásy našeho města, které jsem dříve pro samý spěch ani nevnímala. Zavedla jsem si docela dobrý systém na organizaci svého důchodového času, ovšem člověk míní a Bůh mění. Stalo se, že moje maminka prodělala mozkovou příhodu a její přítel téměř současně onemocněl se srdcem a plicemi. Jsou již v letech, kdy sami nemůžou vše zvládnout, a tak nezbylo než udělat vše pro jejich zdraví. Od zavolání záchranky, návštěv v nemocnici až po doprovod na různá vyšetření, shánění léků, pomáhání s domácností. Ještěže se zapojil i zbytek rodiny. Teprve v takovýchto situacích člověk pozná, zda jeho rodina drží pohromadě a já jsem vděčná za to, že můžu říci: „Ano, moje rodina je skvělá“. Naštěstí se stav obou natolik stabilizoval, že nyní už stačí pomoc, která se dá dobře i přes všechny další aktivity zvládnout. Takže jsem si užila nádherné léto, vyplněné pobytem v Rakousku, výlety po našich městech, návštěvy letních koncertů, setkání s přáteli a pobývání na chatě.

Na zahradě je vždy krásně, snad za každého počasí. Příroda se ukazuje ve své plné kráse, dá se sedět na terase a když je chladno, krb to jistí. Tento víkend jsme chtěli využít k tomu, že tam spravíme plot, ovšem ani k tomu nedošlo. Ze sousedovy zahrady jsme slyšeli hlasité mňoukání. Když jsme šli za zvukem, zjistili jsme, že v kompostéru leží čtyři malinká, bezmocná koťátka. Maminka se u nich za celou dobu neobjevila, a tak se manžel vydal na průzkum. Našel ji, bohužel, ležet sraženou u přikopu. Dle všeho tam byla již pár dní. Snažili jsme se kontaktovat souseda, jemuž zahrada patří, ale zjistili jsme, že je na dovolené.

Dvě koťátka řvala jak o život a dvě se apaticky choulila k sobě, o ten život jim šlo už všem. Museli jsme  rychle jednat. Koťátka jsme vyndali, dali je do krabice s chlupatým polštářem a urychleně jsme sháněli kotěcí jídlo, lahvičky, dudlíky  a informace. Dopadlo to tak, že jsem si je vzala domů a snažím se je vypiplat a najít jim nové domovy, tak malá nikde nikdo nechce, útulky jsou přeplněné. Jen jedna dobrá duše se nabídla, že si dvě i tak malá vezme a postará se. Jenže paní to vydržela sotva den a poté, co zjistila, co to vše obnáší, mi je vrátila. Takže teď se vážně nenudím. Je to starost, ale také radost, v mém případě fakt seniorská. Kdybych chodila do práce, starat se o takové čtyři neposedy, bych nezvládla.

Žádné životní moudro ze mě asi nevypadne, ale prostě musíme si užívat i toho seniorského života, co to jde, hlavně si vážit zdraví a ostatní přijde samo. Někdy stačí málo. Usmát se, pomoci druhému, pochválit třeba prodavačku, že vás ochotně obsloužila. Je to zadarmo a potěší to.