Dost populární byl i „Šen-Šum-Blud“. To sídliště se stavělo na katastru obcí Šenov, Šumbark a Bludovice. A každá obec si dělala nárok na pojmenování. Nejvíce lidí zastávalo názor, že když to sídliště je pro horníky, tak by to měla být nějaká odvozenina: Šachťov - Horníkov - Havířov.  

Jako školáci jsme s kamarádem tenkrát jeli na kolech do Bludovic. Cesta od dnešního rondelu nahoru vedla přes cikánskou osadu, serpentinou a za kostelem už nebyla vůbec. Jenom staveniště budoucího města. Dál ke „Korčaginu“, dnes Obecnímu úřadu, byla od náklaďáků vyjetá hluboká brázda. Jinudy to nešlo, tak jsme tam vjeli. Bláto a kaluže statečně projeli, ale potom byla brázda i kaluže stále hlubší, až jsme se zanořili. Zdálo se, že horší už to nebude, kaluže se už trochu zmenšovaly, když proti nám vyjela Tatra 111, zabořená do řídkého blátíčka až pod chladič. Řidič z okénka křičel, že nemůže zastavit, zapadl by. Nám se podařilo zachytit na bočním svahu vyjeté brázdy. Až nahoru to nešlo, hladký a rozmočený jíl byl do výše střechy té Tatry. Sunula se těsně vedle nás a šofér klel a modlil se, ať mu nespadneme pod kola.

Nějaký svatý určitě stál u nás, Tatra projela, my opět vlezli do blátíčka až po kolena a pokračovali v cestě. Kousek za dnešním Labužníkem už byla nedotčená krajina a z tajícího sněhu vedle původní cesty vzniklo jakési jezírko krásně čisté vody. Tak jsme tam vlezli, přičapli, smyli z oděvu bláto, potom vymáchali bicykly, vyždímali tepláky i trenky. Zvýšeným úsilím pak pokračovali v cestě, to aby oděv rychleji proschnul. I tak se tenkrát žilo, a bylo to v pohodě.