Před prosklenou kavárnou se rozprostírala malá zahrádka, která v zimě zela prázdnotou. Ale od brzkého jara, kdy vysvitly první sluneční paprsky, byla zaplněná tmavě zelenými plastovými stolečky a židličkami. Přilehlou zeď zdobil rozrostlý břečťan a zdobená mříže i dvoukřídlá železná vrata uzavírala to romantické zákoutí. Jen altánek před ní v parku bránil ve výhledu na Divadlo Fráni Šrámka. Uzamčený řetěz na zámek nás zase chránil od nedočkavých hostů v době před otevírací dobou.

Vzpomínám zejména na dvě kunčaftky, které byly proslulé svou nedočkavostí a už deset minut před devátou hodinou vyčuhovaly jak divizny přes venkovní bránu ke kavárně. Zkoušely, zda je zamčená na řetěz. Anebo, zda by byla šance přeci jen proklouznout a dostat se do kavárny o pár minut dříve. Viděly totiž přes prosklenou výlohu, že uvnitř kavárny se vše již připravuje k otevření hostům.

Byly takovou věrnou jistotou. Takovou, jakou jsou všichni stálí zákazníci pro kavárnu.

Ale ony si možná před mříží šuškaly:

"Mohla by nám pohodlně ty naše turky uvařit, když už je v práci."
"Vždyť o nic nejde."
"Zapne varnou konvici, připraví skleničky s podšálky. Na každý podšálek položí bílou papírovou rozetku s vlnitým okrajem. Na podšálky s rozetkami postaví skleničky a vedle každé skleničky lžičku. Když začne vařit voda v konvici, tak zaiije kávu."
"My ji hned zaplatíme a má od nás pokoj."
“Nebudeme po ní chtít další objednávky. Nemusí k nám chodit a kontrolovat, zda máme dopito, nebo nějaké další přání.”

Ano, přesně tak se skutečně v každém všedním dni odehrávala posvátná kávová ceremonie s dvěmi dotyčnými hostkami. Hleděly si svých káv a půl hodiny či hodinu byly zabrány do důležité debaty. Měly si stále co povídat. A vždy byly první u stolku v kavárně či na zahrádce.

Ale všechno musí mít svůj řád. Otevírací doba, obsluha i konzumace. A tak musely vyčkat až do 9,00 a teprve potom jsem bránu odemknula a první hostky pozvala dál. Slušně jsem se jich zeptala, jaké je jejich přání a nikdy mě pravidelné zákaznice nepřekvapily. 

"Dvakrát tureckou kávu. A do skla," objednaly si a na stolek vysázely každá v drobných po sedmi korunách. 

V duchu jsem těm dvěma dámám přezdívala divizny, ale to jen pro tu jejich nedočkavost. 

Dalším pravidelným turecko-kávovým kunčaftem byl nemluvný starší muž se špínou za nehty. Jeho tvář zdobily šedivé vousy a delší vlasy a i ve velkých vedrech chodil oblečený ve svetru a dlouhých kalhotech. Zkrátka, samotář a podivín. A díky jeho platebním zvykům jsem pořídila doma dětem pokladničku. Protože tento pán mi pro změnu platil drobnými desetníky, dvacetníky a největší mince, kterou jsem od něj kdy dostala, byl padesátník. Platil do desetníku přesně. Když jsem ho přišla na zahrádku, která byla jeho oblíbeným místem, zkasírovat, měl na stolku buď úhledně vyskládáno sedm kopiček složené z drobných mincí, anebo mi podával v hrsti mince na desetník přesně.

Protože jsem večer, když se kavárna ve 21,00 hodin zavřela, musela počítat tržbu. Nadřízený, který ji ode mě přebíral, byl také vždy div živ ze zásoby desetníků a dvacetníků. A tak kvůli rychlejším počtům i hladké předávce jsem právě tyto drobné vyměňovala v peněžence raději za větší měnu. A doma jsme na lince v kuchyni měli k dispozici misku s desetníky, dvacetníky a padesátníky, za které si dcery ve škole kupovaly gumové hady a pendreky u školníka.

Netušila jsem, kdo je muž, který platí v tak drobné měně. Držel se stále stranou a seděl na zahrádce nejraději s výhledem do parku i do kavárny. Měl vše jako na dlani. Ale přesto, že měl špinavé nehty, držel se vzpříma a tak velkopansky. Jako nějaký pan správce zámku.

Ale jednou můj kolega, který byl zvědavější a hovornější než já, přišel s šokujícím odhalením. Našeho klienta jednou přistihl v centru města, jak zkoumá odpadky v koši. Usoudili jsme, že buď byl tak shánčlivý anebo napůl bezdomovcem. Ale ani já, ani můj kolega jsme mu nikdy nedali najevo, že o jeho tajemství víme. Náš zákazník - náš pán. On měl své kafíčko a my svých sedm korun.