Vypadáme sice na svůj věk mladší, ale v lednu a v únoru budou z nás již sedmdesátníci.

Možná si lidé, které míjíme, říkají: „Kam ti starší pánové jdou? Proč putují k výškám? Proč lezou do kopce a opět z něho schází? Má to smysl? Má. Pro zdraví, pro krásu, pro výhledy, pro pasoucí se kravičky a ovečky, pro pohlazení na duši, malebnost dřevěných chaloupek a pokecání s příjemnými lidmi. Bohužel, bude aspoň půl roku odmlka. Včera jsem si utrhl při nohejbalu achillovku a jdu na operaci.

Tentokrát jsme se rozhodli pro Slovenské Beskydy a známou horu Velká Rača, kde na jejích úbočích jsou parádní sjezdovky. Jsou tři hodiny ráno, šmátrám v ledničce pro bagety, které mi žena na cestu večer připravila. Ona jde ještě do práce, já kochat se na hory. To je výhoda důchodce. S očima ještě zalepenýma jedu trolejbusem na nádraží. V Třinci přisedá kamarád Gustav. Je to český Polák, tak v Polsku slouží jako tlumočník. V Čadci přestupujeme do horského vláčku, který překonává značné převýšení. Je mlha a na koleji mu to klouže. Přejíždíme kolem šedivých slovenských zastávek. Vláček zastaví ve Zwardoni, první stanici na polském území. Nádraží je nové a jako ze škatulky. Míříme ke slovensko-polské hranici, po které se line turistická červená trasa. Ta nás bude doprovázet až do cíle.

Kocháme se výhledy na obě strany. Žádná chata v dohledu. Pivo nebude. Jásáme. Z kopce vidíme ze slovenské strany přilepené k hranici rekreační chaty. Před objektem sedí dvanáct mladých mužů. Před sebou pivo, lihoviny a jí špagety s mletým masem. Přijdeme k brance. Cloumáme s ní. Je zavřená. Jedná se totiž o zařízení, které není pro veřejnost. Nadšení z nás opadlo. Ze skupinky se odlepil mladík a branku odemkl a pozval nás mezi sebe. Nabídli nám jídlo i pití. Zapíjeli svobodu. Jeden z nich se za týden žení. Popřáli jsme mu štěstí v manželství a připili na zdraví. Nasycení a napití jsme kráčeli dále. Jenže před námi se tyčí hora Kykula, kterou musíme vyšlapat. Stoupáme a jídlo s námi. Táhlým sestupem, kde nás kolem zdraví velké jedly bedly. Jen si je prohlížíme. Je to okrasa zdejších luk. Všude kolem kamení ze zídek, která odděloval kdysi chudá políčka.

Dorazíme na konečnou autobusu. Za námi sedí muž stejného věku se ženou. Otočím se na něj: „Dobrý den, neznáte náhodou Jožku Gedela? Byl jsem s ním na vojně“? „Samozřejmě. Bydlí u potoka. Kousek ode mě. Hráli jsme spolu za dědinu fotbal. Pracuje ještě v Rusku“. Divil jsem se, že v tomhle věku ještě zvládne dělnickou profesi ve vzdálené zemi. Okamžitě se mi vybavila 45 let stará vzpomínka, kdy jsme ho v Oščadnici s kamarádem navštívili.

Po škole a vojně jsem přijal nabídku na vedoucí místo ve mlýně v malém městě na Valašsku. Kamarádil jsem tam s Frantou, který byl akční jako já. Objížděli jsme vesnické tancovačky po okolních vesnicích. Už jsme byli profláknutí. Franta mi povídá: „Už je to pro nás tady malé. Pojedeme na Slovensko. Neznáš tam někoho?" To nebylo daleko. Vzpomněl jsem si na Jožku z Oščadnice. Hrávali jsme spolu na vojně také fotbal. Kamarád nastartoval novou stodvacítku a vyrazili jsme. Poptali jsme se. Bydlel u toho potoka, kde je dodnes. Nedal jsem mu vědět, že přijedu. Zazvoním a objeví se on. Je sice překvapený, ale bylo vidět, že mě rád vidí. Poplácali jsme se. „Dnes je Velká noc a je v kulturáku zábava. Budete spát u sestry. Je to blíž“.

Ubytovali jsme se a hurá do centra zábavy. Jeho kamarádi u stolu byli pohostinní a nedovolili nám za pití platit. Pilo se tam svařené víno. Přehnal jsem to. Pijete to jako burčák. Dlouho nic a pak to přijde. Představil nám své sestřenice. Jednovaječná sedmnáctiletá hezká dvojčata. Já hned s nimi na parket. Produkce končí a holky mi povídají: „Jindro, doprovoď nás domů“. Vesnice má 12 km a k nim bylo osm kilometrů. Přiznám se, že jsem předl jako mlsný kocour. Myslel jsem na obě. To bude můj celoživotní zážitek. Spát s dvojčaty. Mýlil jsem se. Vyrážíme. Po obou stranách silnice spali v příkopech chlapi. Kam došli, tam si lehli. Místní zvyk. 

Došli jsme k jejich obydlí a vklouzli do ložnice. Rodiče spali. Uprostřed rozložitá manželská postel. Já se uvelebil uprostřed jako král, děvčata po stranách. Měl jsem bujné představy a bylo vidět, že jsem připraven. Nakonec z toho bylo pouze políbení a pár dotyků. Víc mi holky nedovolily. Ráno slyším matku: „Vstávat a hybaj do kostola“. Mizím oknem do sadu a na těch dalších 8 km cesty zpět pod vlivem nezapomenu. Dobře mi tak. Dvojčata chtěla pouze doprovodit a ochranu. Tak jsem jim vlastně přání splnil. Byl jsem tehdy vysportovaný a statný. Parametry184cm/80kg. Zklamání ze mě vyšumělo.