Já už s tím počítám, ale letos se do doby jeho odjezdu strefilo hlídání vnoučat. A ta mě kompletně zaměstnávala, takže kdybych nezakopla o kufr v předsíni, ani bych si nevšimla, že si muž už stihl zabalit. Na otázku, kdy mu jede vlak, odpověděl, že stejně jako loni a předloni. Tahle odpověď mě trochu zneklidnila. Podíval se vůbec do jízdního řádu? Radši jsem mu nabídla, že mu koupím elektronickou jízdenku a místenku a stáhnu mu ji do mobilu. Nechtěl. Prý je samostatný a do Luhačovic dojede i bez mé jízdenky. Dál jsem se mu nevnucovala. Jen jsem poznamenala, že bych z Hradce do Pardubic jela o vlak dříve, aby mi spoj na Luhačovice neujel. Nebylo by to poprvé. Moje pečující rada zůstala bez komentáře, ale mohla jsem si domyslet, že nebude akceptována.

Samozřejmě, že mu přípoj v Pardubicích na Luhačovice ujel a musel čekat dvě hodiny na další vlak. Ale přiznal to až po návratu z lázní, protože něco podobného se mu stalo i na cestě domů. Shodli jsme se na tom, že hospodaření s časem opravdu není jeho silná stránka. A společně jsem se tomu zasmáli. Teď v důchodu už nás nějaká ta hodinka nemůže vykolejit, ale vždycky tomu tak nebývalo.

Já se považuji za osobu dost dochvilnou. Možná jsem tuto vlastnost zdědila, ale určitě byla zformována i prostředím, ve kterém jsem byla vychována. V naší rodině se předem dohodnuté termíny a časy prostě respektovaly. Přijít  pozdě bylo považováno za neslušné. Stávalo se to opravdu mimořádně a většinou i z vážného důvodu. A vždy to bylo doprovázeno omluvou. Moji rodiče odcházeli po celý svůj život v pravidelnou hodinu do práce a ve stále stejnou hodinu se z práce vraceli. Tuto pravidelnost jsem vnímala už jako dítě a každé neočekávané vybočení z ní mě zneklidňovalo. Už ve školce jsem sledovala ručičky nástěnných hodin. Když se blížily k půl třetí, utíkala jsem do šatny, abych viděla oknem na ulici, kterou přicházela maminka mě ze školky vyzvednout. A běda, když se náhodou do půl třetí neobjevila. Obličej se mi začal krabatit, fňukala jsem a po chvíli mi začaly téct slzy jako hráchy.

Na návštěvy, k lékaři či do kostela jsme chodili vždycky o malinko dřív. Vždyť by to byla ostuda, kdyby na nás musel někdo čekat nebo bychom rušili ostatní svým pozdním příchodem. Jen na vlak jsme chodívali dřív o půl hodiny, protože ten by na nás nepočkal. Tyto návyky se postupně staly mou součástí. Když jsem začala o své dochvilnosti rozhodovat sama, tak jsem do školy, do tanečních, do divadla, na zkoušku či na rande počítala s nějakou tou malou časovou rezervou. Nudné, že? Ale praktické. Moc se mi to hodilo, když jsem po škole nastoupila do svého prvního zaměstnání. Dodnes si pamatuji, že mi ráno odjížděl trolejbus v 5:05, pracovní doba začínala v 5:45 a končila odpoledne ve 14:09. Zdají se vám tyto doby podivné? Existuje pro ně logické vysvětlení. Příchod a odchod zaměstnanců do velkého továrního komplexu za městem byl pečlivě rozfázován do několika vln, aby se dala zvládnout doprava velkého množství lidí.

Samozřejmě jsem už tehdy potkávala lidi, kteří měli problém s tím, aby přišli kamkoliv včas. Ale mě osobně se to nedotýkalo. Tedy až do doby, kdy jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Zpočátku chodil na schůzky včas. Nebo jsem jeho pozdější příchody ve své zaslepenosti láskou nevnímala. Na jeden z jeho pozdních příchodů však nezapomenu nikdy. V den naší svatby si mě měl vyzvednout v dohodnutou hodinu v bytě u rodičů. Po nekonečně dlouhé hodině marného čekání jsem se zamkla v ložnici, svlékla si svatební šaty a rozbrečela se. Nečekala jsem, že by se ještě objevil. Ale přijel s mnoha omluvami a já se nakonec nechala ukecat. Na radnici se ukázalo, že předcházející svatby nabraly skoro dvouhodinové zpoždění, a tak jsem i my museli ještě chvíli počkat, než se na nás dostala řada.

Absolutně rozdílný pohled na hospodaření s časem nás doprovází po celý celý společný život. A samozřejmě to někdy pěkně mezi námi jiskří. Deset minut před plánovaným odchodem stojím doma na chodbě, kompletně oblečená, obutá, umytá a mám připravené všechno, co budu potřebovat. Zatímco můj muž teprve odkládá tablet a začíná přemýšlet, co by si tak mohl vzít na sebe. Deset minut po plánovaném odchodu začínám tiše zuřit. Zatímco si můj muž  obléká druhou košili, protože ta první neměla jeden knoflíček. Je absolutně v klidu. Já radši odcházím před dům, abych mu náhodou neublížila. A pak společně běžíme, abychom dohonili čas. Jako odstrašující příklad mohu uvést třeba dobíhání zájezdového autobusu do Španělska. V den odjezdu jsme doma dlouho hledali manželův pas. Na stanoviště autobusu jsme běželi, ale autobus se už rozjížděl. Naštěstí nás řidič zahlédl, a tak nám o kousek dál zastavil. Pamatuji se, jak jsem se styděla, když jsme procházela uličkou v autobusu a upínaly se na nás zraky všech cestujících.

Nešlo samozřejmě jen o pozdní příchody, ale i způsob, jak si zorganizovat nějakou činnost a dovést ji do úspěšného konce včetně dodržení nějakého termínu. Plánování sice u nás probíhalo formou dlouhých debat a úvah, bylo velmi  důkladné, ale nic se nedodržovalo. Všechno se dalo odložit, spoustu času se dala strávit něčím nepodstatným nebo úplně jiným. A všechno se dohánělo na poslední chvíli. Brzy po svatbě mi bylo jasné, kde to všechno má své kořeny. Jeho rodiče to měli úplně stejně. Když nás tchýně pozvala na dvanáctou na oběd, jídali jsme pravidelně v půl druhé. Když jsem je pozvala na dvanáctou na oběd k nám, přicházeli s velkými omluvami o jedné a jídlo se ohřívalo v mikrovlnce.

V době, kdy mi mužova nedochvilnost a neschopnost rozumně hospodaŕit s časem vadila nejvíce,  jsem se snažila zjistit, zda by se s tím dalo něco dělat. Přečetla jsem si o tom pár článků, vyslechla nejrůznější rady. Dozvěděla jsem se, že existují různé typy nedochvilných lidí. Většina z nich vnímá čas zcela jinak než ostatní. Nedokážou odhadnout, jak dlouho jim bude nějaká činnost trvat (třeba čištění zubů), a pak se diví, že přijdou pozdě. A když už musí nějaký odhad udělat, často je příliš optimistický. A to i v případě, že ze stejného důvodu už někdy pozdě přišli. Jiné typy neochvilných zase rádi a často riskují, pouštějí se do nových věcí, potřebují pro svůj život adrenalin a jsou nedisciplinovaní. Někteří rebelové tím dávají najevo nezávislost. A také to mohou být zmatení géniové, které vůbec nemají pojem o čase a myšlenkami jsou někde mimo realitu.

Návodů, jak nedochvilnost řešit, jsem četla mnoho. Jejich hlavním nedostatkem bylo to,  že by je důsledně musel respektovat právě ten nedochvilný. A tak jsem to časem prostě vzdala a přizpůsobila se realitě. Pouze ty nejklíčovější situace se snažím ovlivnit předběžnou časovou dohodou a na ní pak důsledně trvám. U ostatních věcí občas pronesu nějaké moudro či radu, ovšem vím, že nemusí být (a nebude) respektováno. A řadu drobných nedochvilností prostě neřeším. Zapracovala jsem i na sobě. Pozdní příchod o pár minut neberu jako pozdní příchod. Samozřejmě jen v případě, že nejde o život.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Nedávno jsem někde četla, že dochvilnost je v podstatě vynález 19. století. Teprve ve věku průmyslové revoluce umožnila masová výroba hodinových strojů stanovovat časové okamžiky s obecnou platností. A respektování času se postupně začalo stávat nedílnou součástí společnosti. Časem se život podle strojově odměřovaného času stal cností a dochvilnost jedním z nejdůležitějších znaků tzv. nového, moderního člověka. Na druhé straně se však usilivná snaha o dochvilnost stala jednou z příčin nezdravého stresu.

Možná se mi to jen zdá, ale zdá se mi, že se v poslední době názory na dochvilnost výrazněji mění. Napŕíklad možnost pracovat doma je dnes u některých profesí běžnou záležitostí a mnohem větší důraz se klade na výsledek práce než na časový interval, ve kterém byla vykonána.  Lékaři, psychologové či psychiatři, nejrůznější kouči a odborníci radí lidem zmírnit tempo, přizpůsobit si svůj život svému vnitřnímu času, najít si dostatek času na to, aby si svůj život mohli užít.

A jak to máte a vidíte vy?