Moje manželství bylo jedno velké čekání. Čekání na správný čas na rozvod. Nejdříve jsem si říkala, že se rozvedu, až budou děti větší. Až dokončí střední školu. Až dokončí vysokou. Až si najdu lépe placenou práci. Až se budu blížit k penzijnímu věku. Práci mám pořád stejnou, mizerně placenou, na směny. Děti mě už dávno nepotřebují, dcera žije v Německu, syn na druhém konci republiky. Rozumíme si, vídáme se, občas jezdím za vnuky. A pořád si říkám, jestli nastal ten správný čas ukončit mé manželství.

Nikdo neví, jak nešťastná jsem v něm byla. Můj muž je typ, který si po práci odskočí za milenkou a pak kráčí sídlištěm domů s kytkou v ruce, takže si sousedky o mě říkají: Ta se má, takový fešák a ještě jí nosí květiny. Tak to opravdu bylo. Kdykoli jsem začala něco řešit, vysmál se mi, že si vymýšlím, že nikoho nemá. Jenže já vím, kolik ženských v jeho životě bylo. Vždy mi nějaká dobrá duše něco naznačila, něco jsem sama vycítila, dokonce jsem ho i viděla, jak se jednou muchlá v parku s jednou naší společnou známou. Nacházela jsem v jeho kapsách účty z restaurací, od kytek, od dámského prádla.

Máma mi vždy říkala, že jsem to měla ukončit dávno, bez ohledu na děti. Ostatně, on stejně nebyl takový ten typ táty, jako jsou dnešní mladí muži, kteří s dětmi mluví, neustále s nimi někam jezdí, věnují se jim. On si s dětmi nehrál, na výlety jsme jezdili minimálně, často měl služby o víkendech. Byl lékař a znáte to, jak jsem mohla rozlišit, kdy je opravdu ve špitále a kdy je to jen výmluva, aby si mohl vyrazit se ženskou?

Stále má jednu dlouholetou kamarádku. O té vím, mluví o ní přede mnou, tvrdí, že jsou celoživotní kamarádi. Chodí spolu na víno. Tak asi už je teď jejich vztah opravdu jen přátelský, ale vím, že kdysi byli milenci. Nevím, zda by mi to mělo vadit, ale je mi jedno, když je s ní. Jsem vlastně ráda, když není doma. Tak nějak se mi za ty roky soužití s ním zhnusilo.

Jenže nemám sílu udělat radikální krok. Bojím se změn, samoty. Často to probírám s maminkou a tetou. Obě říkají, že až tady nebudou, zůstanou mi po mě jejich byty, budu tím pádem zabezpečená, můžu se osamostatnit. Ale je mi to trapné. To má můj život spočívat v tom, že budu čekat, až umře moje máma, moje teta, zůstanou mi jejich byty, v jednom budu žít, druhý budu pronajímat a budu mít na cestování, na život? To je přece nechutné. Měla bych začít žít hned teď, dokud mi ještě slouží zdraví, dokud pracuju. Dělám pečovatelku v domově seniorů a vidím, jak těžké je stáří, jak by si člověk měl užívat život dokud to jde. Já mezitím jen marním čas.

Manžel je zvyklý, že má doma servis. Čisto, vypráno, navařeno. Často mi říká, ať neprudím, nevymýšlím hlouposti, že se máme hezky, dobře. On se má hezky, dobře. Od fáze naprosté zamilovanosti, ve které jsem většinu manželství byla, jsem se dostala do fáze naprosté znechucenosti. Nevím proč jsem ty jeho avantýry tak dlouho snášela a proč mi teď vadí. Až teď, když už vlastně možná o žádné avantýry nejde. Kamarádka říká: Když jsi to vydržela tak dlouho, tak přece se nebudeš rozvádět na stará kolena. Já si říkám, že co když právě na stará kolena bych se rozvést měla?

Manžel mi nic zlého nedělá. Je ke mně milejší než býval. Dokonce začal mluvit o tom, že bychom si na penzi mohli pořídit malou chatu. Jeho vůbec nenapadá, že já přemýšlím o odchodu, o rozvodu. Myslím, že kdybych mu to řekla, rozesmál by se a řekl, že jsem se zbláznila.

Tak žiju v jakémsi bezčasí. Kdybych se rozvedla, musela bych se nastěhovat k mámě do jejího malého bytu. Nebyl by to dobrý život. Ekonomicky bych na tom nebyla dobře. Je pravda, že manžel stále pracuje, táhne náš rozpočet, vydělává dost. Nechci podstupovat martýrium ohledně dělení majetku. Kdybych se rozhodla odejít, je to moje rozhodnutí, nechci, aby mi nechával byt nebo se musel odstěhovat, vyplácet mě. Jsem si vědoma, že ekonomicky jsem se po jeho boku neměla špatně. Nechci být mrcha, která se rozhodne odejít a vytahovat z muže peníze. Jen mi prostě nedělá dobře být už dál po jeho boku, vařit mu, prát, vítat ho doma, tvářit se, že náš vztah byl hezký.

Čím jsem starší, tím více přemýšlím, jestli jsem si s ním nezkazila život. Možná, že jsem vůbec nepoznala skutečnou lásku. Nepotkala jsem muže, který by miloval jen mě a ke spokojenosti nepotřeboval mít další ženy.

Zajímalo by mě, jestli je můj případ ojedinělý nebo zda i jiné ženy uvažují o osamostatnění ve vyšším věku a zároveň se ho bojí. Zda jsem byla jediná slepice, která tak dlouho snášela podvádění nebo je nás takových víc. Každopádně vím, že se musím rozhodnout a pokud radikální krok udělám, musí to být co nejdříve. Život utíká. U nás v domově seniorů to vidím každý den. A slyším tam, jak lidé bilancují a občas litují, že někdy neudělali něco, co chtěli.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)