Jednak byl nejblíž, a pak jsme taky jinam nedostali příslib. Ten byl tak nepatrný, že jsme byli nuceni zvolit jako přístřešek stan, a maminka nakoupila kvanta konzerv asi tří typů, co byly na trhu. Lančmít, vepřové ve vlastní šťávě a hovězí na divoko. Stan tatínek vypůjčil, maminka vyštrachala lihový vařič, a byli jsme připraveni.

Cesta byla velmi dramatická zásluhou našeho starého wartburgu, jenž nikdy předtím nevezl takovou zátěž. No jen si to představte: čtyři členové posádky (já jsem byla hubená chcíplinka, ale tatínek mě váhově doplnil), stan, spacáky, nafukovací matrace, vařič, konzervy na čtrnáct dní, stolek a čtyři židle, o ostatním ani nemluvě. Dodnes nechápu, jak jsme to mohli do toho auta narvat, neboť jsme neměli zahrádku. Se sestrou jsme balancovaly na vycpaném zadním sedadle a celou cestu jsme se mlátily o střechu.K první kolizi došlo před Brnem. Wartburg odmítl vyšplhat do prvního strmějšího kopce, který se na naší pouti vyskytl. Museli jsme vylézt a tlačit. Maminka projevila obavy, že takhle budeme muset tlačit až k Jadranu, ale naštěstí auto pochopilo, že nemá cenu trucovat.

Další problém byl se stanem. Tatínek vypůjčil stan pro dva. Taky si nestihl natrénovat stavění stanu a při prvním použití kdesi v Maďarsku to nezvládl. Nafoukli jsme tedy matrace a rozložili se kolem auta v malebném seskupení. Tatínek se nenaučil postavit stan ani další noc a vlastně vůbec nikdy, ale v Jugoslávii se problém vyřešil sám. Jakmile jsme se rozhodli pro nějaký kemp, rodiče hbitě vyložili stan a ostatní kempovací propriety, mě popadli za ruku a zmizeli jsme po anglicku. Sestra, patnáctiletá vnadná blondýna, se usadila k hromadě věcí a bezradně se rozhlížela vůkol. Byla to vždycky otázka několika minut a najednou kde se vzali, tu se vzali, ochotní krásní mladí svalnatí a hlavně šikovní jugoslávští mladíci v hojném počtu. Sestra rozdala pár cukrbliků a ve chvíli stál stan se stolkem a židličkami kolem.

Pak jsme se zjevili my, sestra omluvně pokrčila rameny a mladíci otráveně zmizeli. Někdy se stalo, že některý vytrval, a když jsme pak jeli dál, sestra lkala a mladík žádal rodiče o její ruku. Celkem se to stalo tak třikrát a poslední mladík byl natolik sympatický i zbytku rodiny, že tatínek vážně uvažoval o výhodném sňatku sestry, a tím pádem o zajištění každoročního pobytu u Jadranu pro nás pro všechny. Jediný problém byl sestřin nízký věk a tatínek si to nakonec rozmyslel, přestože ho mladík vehementně přesvědčoval, že u nich je to věk pro vdavky zcela přiměřený.

V kempech jsme budili značnou pozornost. Byli jsme tehdy v šedesátých letech jedni z mála Čechů notabene s tak malým stanem, ve kterém jsme spali naskládaní našíř. Kolem nás se tyčily ohromné hranaté příbytky s několika ložnicemi a předsíněmi. Jen v jednom kempu jsem objevila stejně velký stan jako byl ten náš. Celá naše rodina se na něj šla podívat a tatínek pronesl: „Vida, vida, i západní Němci bydlí v takovém stanu jako my." Radostně jsme přikyvovali, ale pak nám sklaplo. Ten malý stan patřil k ohromnému karavanu a bydlel v něm pes. Německá doga.

Pak jsme taky udivovali všechny kolem naší rodinnou každovečerní tradicí hlasitého předčítání literatury. Měli jsme s sebou například Srpen s bejbinkou od Františka Nepila, velmi inspirativní knihu při cestování do zahraničí. Pak ještě třeba Jirotkova Saturnina, taky takové prázdninové počteníčko. Pokaždé se k nám přidružilo těch několik málo Čechů z kempu a tatínek s maminkou předčítali až do úplné ztráty hlasu. Když jsme rozbalili lihový vařič a vytasili se s konzervami, měli jsme kolem sebe rázem skoro všechny osadníky bez ohledu na národnost. Lihový vařič totiž fungoval jen sporadicky a všichni se nám snažili ve všech možných řečech poradit, jak ho uvést do provozu. Vařič trucoval zpravidla do té doby, než v tatínkovi bouchly saze a začal řvát, že ten krám poletí i s konzervami do moře. To bylo heslo, na které vařič čekal. Celému kempu se ulevilo a přáli nám dobrou chuť.

Samozřejmě jsme se taky koupali v moři a plahočili se po pamětihodnostech, ale mně kromě výše popsaných situací nejvíc utkvělo v paměti mé první setkání s Coca-colou. Dostala jsem ji jako náplast na prodělaný úžeh, aby se mi udělalo líp. To byla taková lahůdka, že jsem se rázem uzdravila a dodneška si pamatuju, jak mě bublinky šimraly v nose...