Dovolená byla úžasná a i když jsme byli ubytováni v apartmánech po šesti lidech, dovolenou nám to nezkazilo. Absolvovali jsme ještě výlet do Benátek a do Dolomitů.

To by bylo na další vyprávění, ale já chci psát o tom, že se dá cestovat i osamoceně a dokonce i se zdravotním omezením. Přečetla jsem si zde se zájmem článek Na společnou dovolenou s kamarádkami a rozhodla jsem se podělit o své zkušenosti.

Článek je skutečně pro mně tak výstižný, že mi připomíná několik dovolených s podobným výsledkem. Manžel mi zemřel a já zůstala sama. Zdrcená jeho náhlým úmrtím jsem asi čtyři roky neměla o nic zájem a postupně jsem ztrácela i kamarádky. K návratu do života a k cestování mě přivedla paní, se kterou jsme se potkávali s manželem na některých dovolených a její skupinou tří manželských párů. Jak plynul čas, složení skupiny se změnilo, a tak pozvali i mně. Nebylo to nejhorší, ale později jsem letěla na dovolenou sama s paní, která měla zájem. Vzpomínám na jednu z dovolených, kde jsem se bála, zda mám v noci spát. Ta pani byla už několikrát léčena a když nebrala léky, jak měla, bylo zle.

Od té doby jsem cestovala několikrát sama a vždy jsem se vracela domů s nádherným pocitem, protože jsem si zaplatila výlety a poznávala jsem historická místa té země. Procestovala jsem takto velké množství zemí. Je jen veliká škoda, že není dostatek jednolůžkových pokojů a tím pádem, se draze připlácí na druhé lůžko. Mám zkušenost i takovou, že do malého pokojíku dají záměrně ještě jedno jakoby lůžko a "ber nebo neber".

Teď popíšu, jaká byla moje letošní dovolená v Bulharsku.

Jak jde čas a léta běží, tak se už hlásí i nemoci. Některé s pomocí lékařů zvládáme, ale jsou i nemoci, které už tolik nezvládáme a na které ještě není lék. Lékaři pomáhají, pomůcky pomáhají, ale chci vám napsat, že jsou i cestovky, které pomáhají! Zavolala jsem koncem letošního srpna do jedné cestovní kanceláře, že bych ráda s nimi na dovolenou, ale moje zdravotní potíže mi mou touhu asi nedovolí uskutečnit. Protože jsem s touto CK byla několikrát na dovolené a paní "šéfová" mě znala, tak okamžitě zareagovala a řekla mi: "Pojedťe! Nemusíte se bát, dovolenou budete mít hezkou!"

Nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout. Měla jsem ještě jít na kontrolu k ortopedovi, kam už jsem šla s velkými bolestmi. Na delší vzdálenost už totiž používám vozítko pro lidi, kteří mají problém s chůzí. Když jsem od lékaře odcházela po aplikaci obstřiků, byla jsem ráda, že jsem si ho koupila. Tak a co bude dál, mám to risknout nebo ne? Když jsem opět zavolala do CK, že jsem stále nerozhodná, paní mi odpověděla: "Nebojte se, objednáme letištní službu a všechno další zařídíme." Tak jsem si nakonec zájezd koupila. Říkala jsem si, všechno se má zkusit! Nakonec to bylo tak, jak paní řekla. Do letadla mě vyvezli výtahem, s kufrem mi pomohla rodina paní Ledové a v Burgasu už na nás čekal delegát a třídil si nás podle hotelů, do kterého autobusu nastoupit. Najednou se ozvalo přátelské oslovení: "Ahoj, kde jsou holky?" S těmi jsem tam byla před covidem a on si mě pamatoval. Ubytovaná jsem byla sice v malém pokojíku, ale byla jsem spokojená a paní domácí mi dávala najevo, že mě chce pohostit, a tak mi několikrát přinesla teplou polévku, která byla sytá, plná masa. Jedno ráno mi přinesla k snídani obložený talíř. Musela jsem už zastavit její pohostinnost, protože na jídlo jsem chodila do restaurace a to už na mě bylo moc. Když jsem odjížděla, tak jsme se loučili jako přátelé, kteří budou na sebe vzpomínat v dobrém a přát si jen zdraví!

Užila jsem si podle svých možností krásnou a klidnou dovolenou, na kterou nikdy nezapomenu! Cesta zpátky byla stejná, kdy mi delegát zařídil letištní službu a v Pardubicích už na mě čekal pán s výtahem a dole jiný mladý pán s invalidním vozíkem, vyzvedl mi také kufr a odvezl mě k rodině, která na mě čekala.

Když jsem volala do CK a děkovala za nádhernou dovolenou a všechny ty služby, které zajistila, tak mi paní odpověděla: "Prosím Vás, to je normální! Pojeďte znovu!"

Tak vidíte a tohle jsem nevěděla, časy se mění, prožila jsem krásnou dovolenou a vyzkoušela si, že ani zdravotní omezení neznamená, že se máme bát a jenom se uchylovat k samotě. Když jsem si udělala další den test na cukrovku, z 9,5 klesla na 5,2, zhubla jsem o 1,5 kg a otoky nohou mi splaskly a doposud mi neotékají. Jsem šťastná a ještě jednou moc děkuji všem, co mi pomáhali!