CTI I MATKU SVOU 

Nejen otec tvaroval v dětství moje JÁ, ale samozřejmě i moje matka zanechala otisk v mých povahových rysech. Ovšem dodnes nemohu zodpovědně říci, který z nich měl na můj vývoj větší vliv...

Kdo by po předchozím nabyl dojmu, že v naší rodině panoval těžký patriarchát, měl by pravdu, ale mami měla také své zbraně. Vybavuju si živě, co se dělo po tátovo návratu z nějakého vícedenního podnikového zájezdu, když musel naklusat před přestupkovou komisi! A proč? Protože mami takhle při poledni sbírala prádlo na dvoře a ňák si vzpomněla na „Divou Báru“ či co, popadla ta prostěradla, cejchy, ubrusy a šla přes ulici k sousedce. Vzaly ty lajntuchy a šly s nima zadem přes pole ke hřbitovu a tam schovaný pod tím ložním prádlem, strašily projíždějící účastníky silničního provozu.

Jeden z účastníků byl starej Jandík, který si to hasil zrovinka na svém mopedu kolem. Praštil s mopedem, sundal ručnici z ramene, neb byl myslivec a začal pálit do vzduchu a řvát za nima: „Já ti dám strašidlo! Počkej šmejde!“ Ženský zahodily bělizeň a mazaly k domovu. Ovšem story se neobešla bez následků. Po návratu ze světa byl táta pohnán na tehdejší Národní výbor, aby si doma udělal pořádek, že jeho manželka ve volných chvílích straší u hřbitova.

Táta také mami učil jezdit na mopedu u nás z kopečka a přistávat v haldě písku, čekajícího, až bude zpracován v maltu, což se tátovi zdálo velmi bezpečné. Po pěti pokusech zjistil, že je mami motoristicky nevzdělatelná, a tak ji každou sobotu vozil sám autem rozvážet noviny, neboť mami dělala svého času poštovní doručovatelku a v té době ještě nedisponovaly pošťačky vlastními erárními vozy. Chodily pěšky, na kole, nebo je v sobotu vozil manžel autem, aby byly dřív hotovy.

Zvláště v zimě to bylo velmi výhodné, když se muselo šlapat do pět kilometrů vzdálených Vidic. Přijeli ve Vidicích na kopec, šli rozhodit noviny do schránek a když se opět sešli u auta, auto tam...nebylo! Kde bylo auto? Nezabrzděno ruční brzdičkou, vydalo se na průzkum rybníčka dole pod kopcem. Přistálo na ledě a čekalo, až si ho táta vyzvedne. Naštěstí byl led dosti silný, takže se nepropadlo na dno. Táta vlezl do vozu, jako by nic, nastartoval a odjel!

Po této příhodě si mami ve svých čtyřiceti udělala řidičský průkaz a jezdila si sama. Ovšem né moc dlouho, neboť otec jí do toho tak dlouho kecal, až praštila s řidičákem a chodila opět pěšky. Zato otec jezdit nepřestal, ba naopak. Krkolomných historek se mu podařilo více a některé staly se legendami a v povědomí rozsáhlého příbuzenstva kolují dodnes. Jedna obzvlášť by směle mohla aspirovat na cirkusové číslo v cirku Humberto...

...otec byl náruživý nimrod. Tedy myslivec. Tedy vlastnil několik dlouhých palných zbraní kulových, brokových i kulobrokových, se kterými chodil na čekanou. Stávalo se občas, že na čekané čekal zbytečně a lovená zvěř nechtěla být zrovna ulovena, tudíž odcházel z lesa bez úlovku. Rozladěn, odložil si zbraň vedle sebe na sedadlo spolujezdce, jak byl zvyklý. OVŠEM! Zapomenul na zásadní věc, a to, že má natažen takzvaný napínáček. Což je velmi citlivé udělátko, které naštechrujete a ono vám udělá ze spouště ještě citlivější spoušť, takže se jí stačí jen nepatrně dotknout, aby vyšla rána. Uvědomiv si tuto situaci, jen co dosedl na sedadlo řidiče, pomaloučku, polehoučku natahoval ruku, jako že napínáček vycvakne, ale jen, co se ho letmo dotkl, jen co by holubí pírko proletělo kolem, zazněla ohlušující rána, kule vystřelená provrtala se tapecírunkem, sjela po plechové střeše a vypochodovala ven zadním oknem našeho vozu Škoda R 130, červené barvy.

Musím se také zmínit, že jsem jednou dostala ve škole ohromnou jedničku, několikrát podtrženou z písemné práce na téma „Čím se zabývají moji rodiče ve volném čase“ a to z etudy „Jak můj otec málem ulovil pana Berku“. To si takhle vyšel táta na divočáky ke kukuřičnému poli u Křakova, kde ty bestie plundrovaly státnímu statku úrodu. Lehce se smrákalo, když se ozvalo z pole typické lámání, chrochtání a funění. Táta zaklekl, zalícil zbraň a číhal, jen co ta svině nenažraná vystrčí rypák z porostu, šupne mu ji pěkně mezi oči. Když už už šmakal na kohoutek, vybatolil se z kukuřice starej Berka, který si tam lámal do pytle kukuřici pro králíci a jelikož měl hodně přes metrák, funěl u toho jak sentinel. Tenkráte byl vteřinu od toho, aby ho táta skolil jako dobře živenýho kňoura.

Dodnes vidím, jak táta otevřel dveře do kuchyně, bílej jak ta pověstná stěna, votevřel lednici a beze slova vypil na jeden zátah půl litru slivovice a až pak byl schopnej říct, co ho tak vyděsilo. Kdyby že se tam tenkrát vyvalilo z pole třicet mimozemšťanů i s talířem, asi by ho to tak nešokovalo. Berka to přežil a ve zdraví tu chodil po světě ještě několik dalších let.

No a pak má být člověk normální - s takovými VZORY...