Dříve, když jsem byl ještě o něco mladší, řekněme o deset let, jsem o tom, co a jak psát, moc nepřemýšlel a psal. Cokoli. Většinou mi to šlo, aniž jsem musel nad tématy nějak nadměrně přemýšlet. Myšlenky přicházely, inspirace většinou nechyběla, a já psal a psal. V uplynulých deseti letech jsem toho napsal, myslím, docela dost. Fejetony, glosy, cestopisy, vzpomínky, básně, povídky, román. Byl to můj život. Moje záliba.

Tato moje, zatím poslední, rozpracovaná kniha glos, fejetonů, vzpomínek a literárních úvah – Něco mít před sebou – je zhruba ve své polovině. Rodí se ale už o něco obtížněji než mé práce před mnoha lety. Život nestojí na místě, ale jde stále dál a logicky přináší vedle stále běžných denních okolností i problémy, které před těmi deseti lety nebyly, nebo byly spíše zanedbatelné.

Nedávno, uprostřed noci, jsem se probudil a hlavou mi proběhla trochu předčasná myšlenka. Jaký smysluplný doslov budu jednou k té rozepsané knize psát? A s ohledem na uplynulých deset let mé tvůrčí aktivity.

Vůbec netuším, jestli bude právě tato kniha už mojí knihou poslední. Možná ano, možná ještě ne. Má snad proto být ten můj případný doslov už bilanční? Nevidím do budoucnosti. A čas nezastavím. Ten, který mám ještě před sebou, chci však něčím naplnit. Třeba ještě psaním.

Když by se mě dnes někdo zeptal, o čem jsem vlastně psal a dosud píši, a také, proč píši a co bych ještě napsat chtěl, asi bych chvíli přemýšlel, ale stejně bych mu odpověděl úplně prostě. Píši a chtěl bych ještě dál psát o životě. O sobě, o lidech, o jejich starostech a radostech, o zvířatech, zkrátka o životě.

Někde hluboko, uvnitř mého vědomí, se však nachází jedno velké a skryté téma. Svou podobu tam postupně dostávají životní osudy jednoho člověka, který se po celý svůj dlouhý život snažil žít. Zní to sice prostě, ale ono to zase tak jednoduché nebylo. Jeho život se pohyboval až v jakýchsi sinusoidách. Nechci posuzovat, jak dalece se mu povedlo překonat všechny životní trable a snažit se stále jít dál, a pokud ano, tak jak. Jak procházel životem, jak realizoval své plány a své možnosti. Rád bych o tom ještě něco napsal. Pro mne je to přitažlivé téma. Přesněji řečeno, bylo by to pokračování mého románu Zrcadlo nesplněných přání, jehož závěr jsem nechal záměrně otevřený.

Takže, psát, nebo nepsat? Oživit toto přání, nebo se spokojit s relativním klidem přišedšího stáří? A raději chodit na sklenku s přáteli a povídat si o všem možném. Otázka přímo hamletovská. Myslím si ale, že nejpříjemnější by bylo spojit obojí. Psaní i tu sklenku s přáteli, u které člověk pookřeje a odpočine si od denního stereotypu.

Můj reálný život se v tom svém pozdním stadiu stále posouvá dál a dál. A mně se zdá, že stále rychleji. Nedá se to nijak ovlivnit. Je to velká neznámá. Čas ubíhá jak splašená kobyla a já nemám v rukou ty správné opratě, abych ho uřídil tam, kam bych třeba ještě sám chtěl.

A tak si pro sebe občas kladu otázku. Co bych měl napsat na závěr této své, zatím poslední, knihy? Bez ohledu na to, čím ještě vyplním další, zatím ještě její prázdné stránky. Obrátím se raději opět na mého známého biblického Kazatele, který nám, přes více než tři tisíce let, posílá stále svá moudrá slova krásným jazykem Bible kralické:

 „Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče
a čas smíchu, čas hledání a čas ztracení, čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.“

/ Ecclesiastes – Kazatel, kap. III. /

Kazatel ale opomněl napsat, že existuje také čas psaní. Tehdy byl však trochu jiný svět. Nejsem věřící, jak by se možná z této citace zdálo. Zcela pragmaticky ovšem posuzuji a studuji historii, abych si vytvořil obraz o ubíhajícím čase. Svět víry, koncentrovaný v náboženské literatuře, není jen fundamentálním návodem k tomu pravému životu, ale obsahuje i svět zcela obyčejných lidí, jejich běžné starosti, emoce a životní radosti.

Tak, jaký mám vlastně nyní čas? Ten podzimní čas života?Je to čas hledání, čas nacházení, nebo zatracení? Nechci ale, aby tyto řádky vyzněly příliš pesimisticky. Myslím, že jsem realista a pragmatik a můj život je takový, jaký si ho udělám sám. Jaký jsem schopen si ho udělat.

Mám rád citace moudrých. Lidí, kteří trochu, spíše ale hodně, vystupují svým intelektem a všeobecným přehledem z šedi běžného průměru. Ať už jsou to citace biblické, myšlenky antických myslitelů, nebo myšlenky význačných osobnosti současné i nedávné doby. Fascinuje mě jejich obecná platnost, která se nemění ani s ubíhajícím časem. Občas je mi zájem o citace přáteli i vyčítán. Ale já v těchto myšlenkách nacházím často i svůj zdroj inspirace a možnost jejich srovnání s dnešním, reálným světem.

Myslím, že ještě nebudu bilancovat. Proč taky? Co vše je vůbec na světě jisté? Pouze fakt, že život má svůj zrod, průběh a i svůj konec. To víme všichni dobře. Ostatní je na nás, na lidech, kteří by ten čas života měli něčím naplnit.

V samém závěru této úvahy uvedu ještě jednu myšlenku, i když není biblická, ani antická. Je z pera amerického spisovatele a pastora Roberta Folghuma a je mi velmi blízká:

„Nemyslím si, že smysl života je nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Já jsem. Stát se může cokoliv. Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem. Nejistota je vlastně požehnání.“

Ano, nejistota je vlastně požehnání. Velké jistoty bývají brzdou vývoje a nenutí člověka k zvláště velké aktivitě. Nejistoty mohou znamenat i hledání, nekonečnou snahu o životní jistoty i hledání určitého pevného bodu.

Ano, nebudu bilancovat. Ostatně, proč? Možná mi současná životní realita pomůže pootevřít ta skrytá dvířka v mém vědomí, za kterými se skrývá osud jednoho člověka, který se snažil hledat zcela obyčejné životní jistoty. Člověka, který se snažil žít. A dopsat ještě jeho příběh.

* * *