Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se Olga Schoberová nyní hlásila do soutěže Miss nebo chtěla být modelkou? Ideály krásy se mění. Jisté je, že v šedesátých letech byl takzvaně v kurzu přesně typ, jaký byla ona. Plné ženské tvary, štíhlý pas, dlouhé blond vlasy, zkrátka, holka kypící zdravím. Přesný opak hubených éterických modelek se zajímavými obličeji, které přišly do módy o něco později.

Narodila se v roce 1943, letos na jaře oslavila osmdesátku, i když slovo oslavila není na místě. Na pozornost si nepotrpí, schází se jen se svými přáteli, rozhovory odmítá už řadu let a není divu. Před časem si na ni bulvární novináři počíhali, zazvonili jí u dveří jejího pražského bytu, začali ji fotit. Které ženě by se líbilo, kdyby ji začal někdo fotografovat neupravenou, nenalíčenou, s udiveným výrazem, když pootevřela dveře a polekala se? A pak si ještě vymysleli, že jim poskytla rozhovor. Tato zkušenost jen přispěla k tomu, že se ještě více uzavřela před světem šoubyznysu, před pozorností médií i fanoušků.

Ale na druhé straně, možná, že si v pohodě chodí po Praze a má klid, protože ji už pozná jen málokdo. Na rozdíl od mnoha kolegyň se totiž rozhodla stárnout přirozeně, s grácií, to znamená, že nemá potřebu předstírat věčné mládí. Užila si slávy dost. Žádná jiná česká herečka si jí neužila tolik.

Když ukončila střední školu, začala pracovat jako fakturantka a přivydělávala si v reklamách, objevila se například v jedné na pivo. Všiml si jí režisér Antonín Kachlík a v roce 1963 ji obsadil do menší role v komedii Bylo nás deset. Následovala role ve filmu Limonádový Joe a vzápětí už každý v tehdejším Československu mluvil o tom, kdo je ta krásná blondýna. A začalo se o ní mluvit i za hranicemi.

Je dobré si ujasnit, že v době, kdy neexistoval internet, spousta televizních stanic a filmy se netočily jeden za druhým, jak na běžícím páse, bylo snadnější stát se hvězdou. Stačilo se objevit v televizi, ve filmu či mít větší roli v nějakém úspěšném představení, a herce hned znala celá republika. Herců a hereček rozhodně nebylo tolik jako nyní. Ale také je třeba říct, že málokterá začínající herečka z malé evropské země dokázala rychle vzbudit tolik pozornosti v zahraničí.

Začala dostávat nabídky na natáčení, vše šlo legálně, přes tehdejší podnik Československý Filmexport, což byla jediná cesta, jak se herec ze socialistické země mohl dostat k práci v zahraničí, aniž by musel emigrovat. Seznámila se s americkým hercem Bradem Harrisem, vzali se, narodila se jim dcera Sabrina, která se nyní živí jako maskérka u filmu.

To, že Olga dostávala role v zahraničí, jí v Československu dodávalo ještě větší lesk. To jí zrovna v její vlasti v očích tehdejších papalášů, rozhodujících o tom, kdo může dostávat role a kdo ne, moc nepřidalo, nicméně i ti největší puritáni se těšili na každý její další film, zejména na to, nakolik spoře v něm bude oděná a co bude možno zahlédnout. Bylo znát, že Olga, které se říkalo zásadně Olinka, si z toho hlavu nedělá, je si své krásy vědomá a rozhodnutá ji plně využít.

V Československu natočila v druhé polovině šedesátých let snímky Slečny přijdou později, Fláma a pak svou druhou nejznámější roli – Jessie v parodii Kdo chce zabít Jessie z roku 1966.

                                                                            Ve filmu "Poppeiny horké noci" v roce 1969. FOTO: ČTK

V londýnském divadle Odeon 3. března 1968 po představení "Romeo a Julie", jehož se zúčastnila
britská královna Alžběta II. Uprostřed filmový herec Topol. FOTO: ČTK

O dva roky později její sláva v zahraničí dosáhla závratných výšin, měřeno tedy z pohledu dívky, která netočí zrovna zásadní charakterové role, ale jejím úkolem ve filmu je především být krásná a pobavit. V letech 1968 natočila například v italské produkci snímek Lucrezia Borgia a další filmy. Ve stejném roce byla na slavnostním večeru představena britské královně Alžbětě II a jejímu manželovi princi Filipovi, přičemž byla jednou z nejfotografovanějších osobností této události.

No a k jejím úspěchům potvrzujícím tehdejší postavení hvězdy připočtěme, že se už v roce 1964 objevila na titulní straně časopisu Playboy, což jí doma také na pověsti moc nepřidalo. Kdo to kdy viděl, aby soudružka ze socialistické země pózovala nahá kapitalistů, že ano? To se to sice říkalo, ale faktem bylo, že ve skutečnosti pózovala oblečená a snímky byly velmi cudné.

Velmi často poté byla srovnávána v zahraničí s Brigitte Bardotovou a docházelo k častému porovnávání, která je krásnější.

Se svým prvním manželem se rozvedla a na večírku pořádaném herečkou Barbarou Streissandovou se seznámila s filmovým producentem Johnem Calleym. Říkalo se, že jí ho prostě přebrala. Vzali se, on se zanedlouho stal prezidentem studia Warner Brothers, ale k překvapení všech se tím Olinčina kariéra nerozjela do závratných výšin. Naopak. Stáhla se do ústraní, stala se z ní žena v domácnosti. V Československu ještě natočila počátkem sedmdesátých let filmy Pane, vy jste vdova, slovenský film Dovidenia v pekla, priatelia a Adéla ještě nevečeřela. Objevila se ještě i v méně známém česko-bulharském filmu Vrak. A pak už byl konec. Nikdo neviděl, jak stárne, jak se mění. Jako by zmizela. Byl to záměr nebo náhoda? Chtěla, aby si jí její obdivovatelé pamatovali krásnou a mladou? Nebo jí to naopak bylo úplně jedno a svět šoubyznysu ji prostě přestal bavit? To se nikdo nedozvěděl, protože o sobě zásadně nemluvila, nedávala rozhovory, nechodila do televizních pořadů.

I se svým druhým mužem se rozvedla a od té doby žila střídavě ve Spojených státech a v Praze. V ní se stýkala s kamarádkami z mládí, například s Květou Fialovou nebo s Yvonne Přenosilovou. Jedním z mála Čechů, který se s ní kvůli rozhovoru sešel po jejím návratu do Prahy je publicista Ondřej Suchý, autor několika hereckých monografií. Jak rád by o Olince, kterou jako kluk obdivoval. Po dlouhém vyjednávání se s ním sešla v doprovodu svého právníka. Nakonec rozhovor stejně odmítla. Jak uvedl Ondřej Suchý na svém webu Semanovice.cz, řekla mu: „Zapomeňte na všechny ty rozhovory. Jsou zkreslené, plné hloupostí a nepravd.“ Výjimku udělala v roce 2012, když poskytla rozhovor časopisu Instinkt. „Byla jsem jen hezká a to je všechno. A proto si teď spokojeně můžu žít,“ řekla.

Z toho mála, co se o ní dá v posledních letech zjistit, se zdá, že jde o dámu, která prožila neobyčejný život, ale přesto takzvaně zůstala nohama na zemi. Možná je to i proto, že si vyslechla neuvěřitelné množství pomluv, poznala závist, ale i obdiv, který byl někdy upřímný a někdy falešný. Třeba si teď užívá pěkné časy právě proto, že v něm už nic z toho, co ji provázelo celý dřívější život, není.

S využitím Česko-slovenské filmové databáze