Včera si vzal na paškál lidové písničky: „Hele, přátelé, všimli jste si, kolik je v lidovkách, blbostí, prasáren a morální pokleslosti? V rádiu nedávno dávali pořad Na dobrú notečku, já to poslouchal a málem jsem vylít z kůže. Podle mě by ty nesmysly měli zakázat.“ „Prosímtě, co blbneš, Vladimíre,“ startuje okamžitě Eliška, o které je všeobecně známo, že folklór zbožňuje a v mládí dokonce někde na Strakonicku tančila a zpívala s místní dudáckou kapelou. „Lidové písně jsou přece půvabným voňavým svědectvím života našich předků, odrazem jejich citů, jejich myšlení, jejich radostí i starostí.“

Ajajaj, je mi hned jasné, že ta holka si právě šeredně naběhla. Pustila se do bitvy s větrným mlýnem. Pokusila se nosit vodu v cedníku, chudinka malá. A taky že jo: „Tak mi teda vysvětli například tu poťapanou odrhovačku Olivo, olivo, olivo zelená. Kdo kdy viděl v Čechách růst olivu,“ hřímá Vláďa. „To by se taky třeba místo Vysoký jalovec mohlo zpívat Vysoký ananas, vysoký jako já. Anebo mi řekni, jakej voňavej odraz života předků vidíš v tom, že na zelné pole přilítne gauner Pepíček a rozšlape Nanynce košíček. A ještě se vymlouvá, že nic nezaplatí, protože jde na vojnu. A to už vůbec nemluvím třeba o tom, jak chlap oslavuje ej, zomrela mi žena, už som vdovec, a v poslední sloce si ještě lebedí, že …ej, vykopali jamu, až po šiju, a tam ji zahrabú, tu beštiu. To je teda opravdu bezvadnej příklad citlivosti.“

„Musíš přece pochopit, že mezilidské vztahy, včetně těch rodinných, byly vždycky složité,“ pokouší se o aktivní obranu Eliška. Ale daleko se nedostane. „No právě,“ vítězoslavně jí skáče Vlaďan do řeči, „v partnerských vztazích je to v lidovkách vůbec nejhorší. Samá nevěra a promiskuita. Prej Aničko dušičko, nekašli, aby ma u těba nenašli. Nebo zahraj cigán čardáš, tu je podpora, muža mám na vojně, doma frajera. A mohl bych takhle vyjmenovat spoustu dalších těch tvých voňavých svědectví. Jeden sexuální incident vedle druhýho. Naši předkové se bohapustě pelešili, a ještě se tím moc netajili. Prostě když perina má čtyři rožky, tak pod perinú musejí být čtyři nožky. A navíc jsou dost cyničtí. Začnou písničku třeba tím, že tam okolo Levoči, tam sa voda točí a která nemá frajíra, ať tam do ní skočí, ale hned pokračujou, že prej aj čo by já, čo by já do vody skákala, pre jedneho beťára život utrácala. Tomuhle ty říkáš morálka, Eliško? Já teda ani náhodou!“

Eliška se statečně pokouší tlumit Vlaďanovo rozhořčení: „Máš pravdu, že v lidové písňové slovesnosti je hodně sexuality, ale ber to tak, že oni měli jen a jen spoustu dřiny a sex byl pro ně vlastně jednou z mála příležitostí k relaxaci.“ „Hele, já bych to s tou jejich dřinou zase nepřeháněl, že ano,“ Vlaďan jen pohrdavě mávne rukou. „Sami to ostatně přiznávali. Třeba v tý odrhovačce U muziky su ja chlap, doma koně žerú žlab. A jak to řeší ten ožrala? Poví doma tatovi, ať dá koně rasovi. Možná měl zrovna v hospodě domluvenej sraz s tím synkem, co oral, ale málo, protože se mu polámalo kolečko. A co ten udělal? Dal ho spravit? Nedal! Neměl totiž vůbec zájem naučit se hospodařit. Je dokonce možný, že s nima v hospodě byla i ta nevěsta, která potom zaspala v Strážnické dolině, místo aby mazala domů podojit krávy. A to už ani nechci vyslovit hypotézu, že ti dva flákači šli do té doliny s ní a bůhví co tam vyváděli.“

Jak již bylo řečeno, debatovat s Vlaďanem o předmětech jeho kritiky je marné. Pochopila to i Eliška a už mlčí. Já ale přemýšlím o jejím výroku, že naši předkové nám v lidových písničkách zanechali svědectví o svých strázních i radostech. Ať to beru jak to beru, zase tak moc se od nich nelišíme. Taky někdy žvaníme nesmysly, taky míváme sexuální incidenty, taky popíjíme, taky býváme cyničtí, taky se občas v práci nepřetrhneme – jen o tom už nezpíváme písničky.