Náměstí, promenáda, kostel, vesnická hospoda, malý obchůdek a v něm výřečná prodavačka, která s každým zákazníkem prohodila několik slov. To byla místa, na nichž se dříve lidé přirozeně setkávali, povídali si. Současnost? Typická vesnická hospoda se stává naprosto nedostatkovým zbožím, v mnoha obcích vymizely a ty zbývající mají na kahánku. Centra velkých měst jsou často vylidněná, místo na procházku na náměstí se lidé chodí procházet do nákupních center. A kostely jsou místem setkávání pro poměrně malou skupinu lidí, jen v mála obcích a městech fungují jako přirozené centrum pro širokou veřejnost. O obchodech škoda mluvit, v těch nás už vítá je otravné pípání samoobslužných pokladen.

Výsledek? Není kam jít jen tak pokukovat po lidech, dát se nezávazně do řeči, seznámit se.

Mladí jsou na takový způsob života zvyklí, ničím jim nepřipadá zvláštní. Starším lidem ale často nevyhovuje. A naši předkové by se asi divili, jak uzavřeně žijeme, protože ti byli zvyklí se sdružovat mnohem více v nejrůznějších spolcích a klubech.

„Po roce 1989 mnohé spolky zanikly, byly považovány za něco, co souvisí s minulým režimem. Časem se ukázalo, že chybí,“ říká Jiří Hrabě, ředitel společnosti Elpida, která se zabývá organizováním aktivit a poradenstvím pro lidi vyššího věku.

„Vždy, když se probírám rodinnými fotkami, žasnu, co vše moji prarodiče dělali. Oba cvičili v Sokole, děda byl u dobrovolných hasičů, byl člen turistického klubu, prababička hrála ochotnické divadlo, měli spoustu přátel, na fotkách jsou pořád na nějakých výletech a akcích. To my dnes proti nim žijeme značně uzavřeně,“ říká Vlasta, která nedávno odešla do penze a přemýšlí, jak dál naložit se svým životem. „Nejdříve jsem se na důchod těšila, ale po pár měsících jsem se začala nudit. Už se probírám nabídkou různých klubů a kroužků v našem městě. Ráda bych poznala nové lidi, našla si partu, která podobně jako já chodí na hory,“ vysvětluje.

Z nedávné studie Evropského centra pro politiku a výzkum vyplývá, že každý pátý evropský senior nebo seniorka má pocit, že jim chybí přátelé, se kterými by sdíleli stejné hodnoty, zájmy a mohli se jim svěřit s radostmi i starostmi. Častěji mají takový pocit lidé v menších městech a na vesnicích. „Lidé si paradoxně myslí, že na vesnicích víc držíme pohromadě, ale opak je pravdou. Hospoda je už dva roky zavřená, kulturák přestal fungovat dávno, hned v devadesátých letech. Pak v něm byl chvíli obchod, později nic, budova chátrá. Scházet se není kde a vlastně o to asi nikdo nestojí, lidé jsou zalezlí na svých zahradách. Mladí si vyjedou autem, ale my starší tady opravdu nemáme žádnou příležitost k zábavě,“ říká třiasedmdesátiletá Jana z malé obce pod Beskydami a srovnává to s možnostmi své bývalé kolegyně, která žije ve Ostravě. „Ta si našla kamarádky na přednáškách na univerzitě třetího věku a začala chodit na jógu pro seniorky. Pochvaluje si, že si tam vytvořila partičku, která nyní nahrazuje její rodinu, která na ni tak trochu kašle,“ tvrdí Jana.

O tom, že je důležité být součástí komunity, party spolku, se mluví čím dál více. „V nejhorší situaci bývali lidé, kteří se ve vyšším věku ocitli na anonymních sídlištích, kde nikoho neznali,“ říká Dana Steinová, která už před rokem 1989 začala organizovat první akce, na nichž se dříve narození mohli scházet a věnuje se jim dodnes v Centru celoživotního vzdělávaní. „Mnozí lidé do něj chodí nejen proto, aby se něco nového dozvěděli, naučili, ale především proto, aby nebyli sami, aby si našli přátele,“ vysvětluje.

Právě ve vyšším věku má velký vliv na duševní i fyzickou kondici to, v jakém prostředí člověk žije. Pokud je to místo, kde má možnost navštěvovat různé akce, kluby či spolky a tudíž má svou partu lidí s podobnými zájmy, má mnohem větší pravděpodobnost, že jeho stáří bude pěkné, pohodové. Naopak u člověka, který žije sám v panelovém domě na okraji malé obce, v níž není žádné kulturní či sportovní vyžití, jeho rodina je daleko, nemá kamarády a obyvatelstvo paneláku se často mění nebo je mladé a tudíž si ani nemůže popovídat se sousedy, se nelze divit, když se z něj časem stane  znuděný bručoun, který už od života nic moc nečeká.

„Většina seniorů je aktivních, chtějí se učit nové věci. Časté zobrazování starších lidí jako nemocných a nemohoucích, je stereotyp, takový je jeden senior z deseti,“ říká ředitel Elpidy Jiří Hrabě a dodává: „Nejhorší je odejít do důchodu bez plánů.“

V posledních letech různých společností zabývajících se pořádáním akcí pro lidi vyššího věku značně přibylo. Jejich kvalita i zaměření jsou různé, některé mají krátkou životnost, jiné si naopak získaly vysoké renomé a spoustu příznivců. Je to dobrá a důležitá zpráva. Je to totiž zpráva o tom, že se společnost vrátila do starých dobrých časů, kdy bývalo běžné, že se lidé účastní veřejného života, chtějí a umějí se bavit. Ale jejich největší význam spočívá v tom, že kdo chce, má možnost svůj život změnit a najít si nové přátele, i když je mu už třeba osmdesát.