Je podzim. Dívám se z okna ložnice bytu, ve kterém bydlím více jak čtyřicet let a poprvé vnímám symboliku scény přede mnou. Stáří, odsouzené k zániku v podobě chátrající budovy obývané bezdomovci na levé straně, nový počátek vpravo, kde stojí mateřská školka Čtyřlístek, kam chodí již druhým rokem moje první pravnučka. Mezi nimi nízký plůtek a několik vzrostlých stromů těsně se objímajících, jako by si vzájemně předávaly sílu vzdorovat času. Proč to vidím až dnes?

**

Vidím podzim života se všemi jeho barvami i stíny. Po všem, co mi hektický život dal a vzal, mám nyní pocit, že žiji v oku hurikánu. Je zde ticho, klid a mír, zatímco vně je turbulentní svět a já si mohu vybrat, kdy a zda se stanu jeho aktivní součástí nebo si vystačím sama.

Nebojím se samoty, nehroutím se z ní, vím, kdo jsem a co potřebuji. Nečekám, že mě pochopí senioři, kteří žijí v neustálém pohybu, cestují, fotografují, chodí do práce, žijí pestrým společenským životem, prezentují se na sociálních sítích, mnohdy mají více aktivit než jejich vnoučata. Nemálo z nich jsem poznala zde, na portálu i60. Je to obdivuhodný a následováníhodný životní styl, ne však pro každého. Někdy zasáhne osud v podobě zdravotních, finančních nebo rodinných událostí a žebříček životních hodnot udělá veletoč, přijde samota.

Nedávno jsem četla, že spokojený podzim života se řídí třemi zákony.

1. Zákon radosti – radovat se z maličkostí.

2. Zákon nezávislosti – naučit se samostatnosti. Nevzdat se kontaktů s lidmi, ale v čase o samotě najít něco zajímavého, důležitého.

3. Zákon měnících se návyků – zbavit se nesprávných návyků, např. ve stravování, denním režimu.

No, ono to asi tak jednoduché nebude!

Pro mě samota není břemeno ani úděl, je to moje volba. Artur Schopenhauer, německý představitel pesimistické filozofie napsal: „Štěstí patří těm, kdo si vystačí sami, protože všechny vnější zdroje štěstí jsou nejisté, nespolehlivé, pomíjivé a závislé na okolnostech.“ Citát mě oslovil, protože se již dlouho snažím najít v sobě energii pro trvalý vnitřní klid a rovnováhu, ale stále nejsem dost silná na to, abych se obešla bez vnějších podnětů. Štěstí v samotě nehledám.

Úraz mě připravil, kromě jiného, o možnost delších vycházek se psem, ale i při těch krátkých, vedoucích stále stejnou vyšlapanou cestičkou, nalézám občas něco zajímavého. Zato Čikina, ta je pokaždé nadšená z nových neznámých pachů a setkání. Doma jsem obklopena pokojovými a balkónovými rostlinami, o které pečuji s láskou a odměnou je mi nádhera květů i zdravé zeleně a obdiv vyslovený návštěvami. Těší mě psaní i sdílení zážitků a postřehů prostřednictvím sociálních sítí nebo poslouchání mluveného slova z radia před usnutím. Těší mě návštěvy dětí, byť jsou velmi sporadické.

Žiji svůj podzim života, bez iluzí, ale s vědomím, že tam venku bývá moc hezky, stačí jen mít otevřené oči a srdce. Občas si připomenu větu připojenou k fotografii štěstím rozzářeného vnuka. "Don´t worry, be happy!“ Výzva, kterou mám trvale uloženou v paměti jako osobní seniorské motto.

"I když nemůžeš přímo ovlivnit to co se ti děje, pořád můžeš ovlivnit to, jak k tomu přistoupíš, a jak s tím naložíš." Buddha.